Zpověď vraha - kapitola 1
1.kapitola
Malá cela byla chladná, vlhká a ponořená do tmy. Obsahovala matraci rozežranou od molů a krys, malou černou díru místo záchodu a dřevěný ošoupaný stolek s židlí, která místo jedné nohy měla podložené cihly. Za stolem seděl vězeň a za chabého světla z mihotající svíčky škrábal do koženého deníku brkem s inkoustem poslední zápis.
31.7.2000, vězeňská cela č. 18652, Azkaban
Dnes píšu svůj poslední zápis. Už za pár hodin budu veřejně popraven. Jsem si jist, že i ty tam budeš a možná se právě tobě podívám naposledy do tváře. Ale spíš ne. Budu vzhlížet k temnému nebi a k nočním Bradavicím. Ano, budu popraven právě zde, na rovné louce u jezera, kousek od Hagridova srubu, na místě, které jediné jsem kdy považoval za domov, kde sem strávil celých 7 let života. Miluji tohle místo, proto sem si je vybral. Čteš správně. Mohl jsem si vybrat. Dokonce i způsob smrti a čas. Právě se blížíme ke konci mého příběhu, který si měl možnost poznat, skrz tuto moji zpověď. Vytvoř si názor, odsuď mě, haň moje jméno, poplyvej moji pověst a čest, kterou jsem ti svěřil, opovrhuj mnou za činy, které jsem spáchal a pohnutky, jež mě k nim vedli. Nebo mi můžeš odpustit, prominout mé chyby, pochopit nutnost těchto kroků a zašeptat pro mne tichou modlitbu. Třeba ji má duše vyslyší.
Bylo to přesně 12 hodin potom, co jsem zbavil svět Lorda Voldemorta. Přišel za mnou sám prozatimní ministr Kingsly Pastorek, gratuloval mi, děkoval a poslal mě si odpočinout. Nemohl jsem. Tu noc jsem zabil tolik lidí, že bych nemohl usnout. Navíc jsem stále hledal své přátele, kteří se mi ve víru bitvy ztratili z dohledu. Pomáhal jsem odášet zraněné na ošetřovnu, a mrtvé do Velké síně. Mí přátelé byly živí, ale zranění, nehleděl jsem na vlastní rány a opečovával je pod přísným dohledem madam Pomfreyové. Odnesl jsem si trvalé poškození nervů v levé noze, kulhám a bolest mě sžírá při každém kroku, ale teď už je to jedno. Za životy mých blízkých ta trocha utrpení stojí. Beru ji jako začátek očistce.
O týden později Denní věštec roznesl zprávu, že se do úřadu ministra kouzel vrátil Kornélius Popletal. Byl jsem rozzuřen, ale mé protesty vyvolali pouze jeho nevoli. Plakal jsem nad hloupostí toho stáda ovcí, co se nazývá kouzelníky. Po mém veřejném protestu mě Kornélius Popletal osobně navštívil v Bradavicích. Snažil se mi vnutit svoji přízeň a choval se velmi obdivně. Rozhodl se udělat ze mě superhrdinu národa, lidskou modlu, postavit mě na bílý piedestal, vnuknout mi podobu boha, který sestoupil na zem. Odmítal jsem veškerou slávu, publicitu a zájem veřejnosti o mou osobu, ale bylo to k ničemu. Denní věštec mě neustále povyšoval nad ostatní, mluvil mým jménem bez mého vědomí a já se snažil pouze uniknout pozornosti, najít klidný kout, kde bych mohl plakat za zemřelé a vyléčit si svá zranění. Lid tomu tak nechtěl. Nejsem nezničitelný! Mám srdce, mám duši! Jsem lidská bytost jako vy!
Když jsem se v novinách vyjádřil, velmi peprnně, snad i vulgárně o všech článcích, co mě oslavují a vynášejí do nebes, lidé se uklidnily. Ovšem žádali, abych se stal Ministrem kouzel, jejich vůdcem a rozhodoval o všem. Neměl jsem na to, věděl jsem to. Do úřadu jsem se nehodil, politika mě nezajímala, zodpovědné funkce nebyly pro mě to pravé. I přes mé protesty mě donutili kouzelníci a čarodějky utkat se v duelu s Popletalem o pozici Ministra. Duelu na život a na smrt. Nechtěl jsem úřad, ale moje touha po životě byla silnější. Tímto krokem, schváleným starostolcem, mě vytočili na nejvyšší možnou míru. Moje povaha byla v té době dost nestabilní a nejednou jsem se potýkal s počínajícím šílenstvím. Popletal nebyl žádný soupeř. Obyčejným expelliarmus bych jej mohl zabít. Ale já měl vztek. Rozhodl jsem se ukázat jim, čeho jsem schopen. To byla chyba.
Z ministra Popletala nezbylo moc do truhly a z jeho sekundanta, Dolores Umbridgeové, toho také moc nezůstalo. Pohlcen vztekem jsem se otočil na okolo přihlížející davy diváků a s čirým šílentvím v očích je přejel pohledem.
„Jste spokojení?! Ještě někdo se chce pobavit?! Tak pojďte! Ukažte co ve vás je! Nikdo se neodváží postavit se mi?! Vydím děs a hrůzu vepsanou ve vašich tvářích! Opovrhujete mnou?! Ale to vy jste vrazi! Vy jste mě donutili k tomuto činu! Jsem vámi znechucen, jste hanbou kouzelnického národa, všichni do jednoho jak tady teď stojíte!“ vykřikl jsem a přemístil se pryč. Do úřadu mě nedosadili. Měli ze mě strach, děsili se mého jména. Vyděli ve mně hrozbu. Tohle jsem nechtěl. Tohle jsem nechtěl!
Dalších několik týdnů se konali soudy a setkání Starostolce, bez mé přítomnosti se rozhodovalo, co se mnou. Nenechali mě se obhájit, jednali se mnou jako s tou nejhorší lůzou. I Smrtijedi měli soudní proces a dostali šanci se bránit! Čím jsem pro vás byl, že jste mě takhle odkopli, jen co jsem vás zbavil největšího zla?!
V létě mi přišel dopis s rozsudkem. Poprava. Pro bezpečnost lidu budu obětován většímu dobru a mojí smrtí bude oficiálně ukončena válka. Měl jsem se dostavit na ministerstvo, odkud mě měli převézt do Azkabanu. Nikoho pro mě neposlali. Očekávali, že přijdu sám a dobrovolně se nechám zabít! Tak naivní. Ovšem já nakonec přišel. Dobrovolně, sám, v určený čas na určené místo. Neviděl jsem v sobě hrozbu, to ne, ale vinil jsem se za smrt tolika lidí. I když to byly smrtijedi, nebo jen přívrženci Pána zla, byly to stále lidé. Tak moc lituji! Mučivé pocity a vzpomínky mě pronásledují ve dne v noci, nemůžu spát! Jsem sebou zhnusen. Nedokážu v sobě udržet jídlo, představa, že jsem vrah, mě ničí. Moje duše je rozdrcená, roztrhána a umírá pomalu, v bolestech. Cítím to.
V Azkabanu jsem byl již několik měsíců, musel jsem vypadat příšerně, i teď tak vypadám. Oznámili mi návštěvu, malá jiskřička naděje se mi mihla v očích. Třeba přišli přátele? Ti kterým jsem zachránil životy, ti kteří mi byli vždy nejblíž. Ale byl to jen nový ministr. Nevím jeho jméno, nepředstavil se. Přišel mi pouze oznámit, co Starostolec rozhodl. Jako národní hrdina, zachránce kouzelnického světa, si mohu sám zvolit, jak a kde chci zemřít, kde chci být pohřben a dokonce jsem si mohl vybrat i čas své popravy, ovšem pod podmínkou, že to bude do roka a do dne. Dovolili mi sepsat závěť, vyřídit si záležitosti majetku a rodinného dědictví. Ani jsem nevěděl, jak velké jmění jsem v té době vlastnil.
Můj příběh je u konce. Jak víš, zvolil jsem si popravu v Bradavicích u jezera v den svých 19tých narozenin. Po západu slunce, se nechám upálit na hranici. Jako za starých dob. Je to výsměch dnešním kouzelníkům. Vaše arogance a tupost nemá konce a já zvolil tento bolestivý způsob smrti, abych vám otevřel oči. Buďte si jistí, že moji smrt nikdy nezapomenete. Zapíše se do dějin. Chcete mojí smrtí ukončit válku, místo toho rozhodujete o své vlastní záhubě. Čeká vás smrt. Všechny, velice brzy. Mudlové ovládnou svět a vaše kouzla budou proti nim bezbranná. Sami ste se zbavili jediné záchrany, ale nevíte o tom. Nevíte o druhém proroctví, které o mě bylo vyřčeno. A nikdy se ho nedozvíte.
Mohl bych tobě čtenáři prozradit, jak mě vrátit mezi živé, zanechat ti přesný postup k vzkříšení a tím bys zachránil náš svět. Ale já to neudělám. Toto tajemství si vezmu do hrobu, tak jako jeho předchozí nositel, kterého jsem zabil. Je to trest za vaše viny, i když nemám právo soudit a trestat, rozhodl jsem se nechat vás vašemu osudu.
Buď sbohem ty, kdo si dočetl až sem, je jen na tobě, jestli tenhle deník předáš dál, nebo uschováš v trezoru a zajistíš, aby se nikdo víc nedozvěděl o jeho obsahu. Jsem si ovšem jistý, že ho nezničíš, svědomí ti nedovolí spáchat takový zločin. Prosím, když si vzpomeneš, přines někdy na můj hrob na kraji Zapovězeného lesa bílou lilii, mám je rád.
Strhaná, vyhublá postava v tichosti odložila brk, zavřel inkoust a nechal stránky uschnout. Potom deník zaklapla a umístila na kraj stolu. Dveře cely se otevřely.
„Je čas, následuj mě do koupelny, musíš se trochu upravit,“ řekl strážný a šel napřed směrem do koupelny.
Šance na útěk zůstala promarněná. Mladík nechtěl utíkat, byl smířený se svým osudem i s osudem kouzelníků.
V koupelně se pečlivě vydrhnul, umyl si vlasy šampónem i kondicionérem. Po dlouhých měsících se zbavil špíny, potu a zaschlé krve. Dostal čisté oblečení. Tmavě zelený hábit z hedvábné látky, velice lehký a příjemný na dotek. Boty nechtěl. Vlasy dlouhé až k lopatkám si svázal jemnou zelenou stužkou. Oholil si oblyčej. Dokonce mu dovolili si vyčistit zuby.
Brzy ho vedli v průvodu dvaceti ozbrojených bystrozorů a přenášedlem je všechny přemístili k Bradavicím. Slunce právě zapadalo. Na břehu jezera se tyčila vysoká dřevěná hranice. Všude, kam oko pohlédlo, byli lidé. Kouzelníci, čarodějky, motáci. Staří, mladí i děti. Stáli všude a mlčeli. Na druhé straně jezera, straněn všech lidí, stál muž v černém hábitu. I na tu dálku a bez brýlí poznal v postavě svého někdejšího profesora lektvarů, Severuse Snapea. Ano, i on přežil. Také jemu zachránil život, ošetřoval ho v horečkách a získal Naginiho jed pro výrobu protijedu. Ve vchodu do Hagridova srubu zahlédl dvě postavy. Dívku s hnědými vlasy a vysokého zrzavého mladíka, objímající onu ženu kolem pasu. Hermiona s Ronem. I oni se přišli podívat. Již nebyli jeho přátelé. Zavrhli ho, ani nevěděl proč. Snad uvěřili těm článkům v novinách, možná se měl snažit víc. I přes veškerou jeho péči a snahu lékařů přišla Hermiona o zrak. Její oči byly neporušené, ale zbloudilá kletba jí zničila sítnici a tak její hnědé oči působily rozostřeným dojmem. Srovnávala se s tím těžko, ale s Ronovou pomocí to zvládla. Čeká dítě. Už to nepotrvá dlouho. Ron vyšel z bitvy s hrozivou jizvou na tváři a na zádech. Kromě psychické újmy byl v pořádku.
Odsouzený byl odveden pomalu k hranici. Dobrovolně na ni vystoupil a nechal se spoutat provazy.
Slunce zapadlo, krajinu pomalu zahalovala tma. Na nebi vyšla první hvězda. Té noci jediná. Úderem desáté hodiny na Brdavické hodinové věži, vzplála hranice jasným plamenem. Oheň se rychle šířil a hlasitě praskal. I přesto všichni přítomní zaslechli hlas popravovaného.
„Odpouštím vám všem. Odpouštím vám vaše hříchy i viny. Naložte se zbytkem svého života, jak nejlépe umíte. Starejte se o své děti, pečujte o svou zemi, dokažte, že jsme nebojovali zbytečně, že tahle válka nebyla marná a byla poslední. Žádám vás, kouzelnický lide, povstaň z oparu smrti, bolesti a utrpení, vyzdvihni na výsluní své ctnosti a trestej moudře, spravedlivě a oprávněně. Možná, když se budete hodně snažit, budete ušetřeni. Možná není vše ztraceno. Naděje, ta neumírá nikdy.“
Ve chvíli, kdy se první plameny dotkli jeho těla, zbarvily se do zelena a z jeho kůže vytryskla duhová záře. Stoupala z jeho nehybné postavy a vytvořila nad mužem barevnou polární zář. Zlaté a stříbrné pruhy třpytivé mlhy se obtáčely kolem jeho těla a vlnily se ve vzduchu. Byla to neuvěřitelná podívaná. Rozlehl se nadpozemský zpěv, to Brumbálův fénix přiletěl a usedl na mladíkovo rameno. Z jeho zobáčku vycházela píseň tak krásná a teskná, až všichni přítomní začali slzet a tiše naříkat. Jen oněměle zírali na tu hrůznou nádheru před sebou. Ničivá krása.
Během několika vteřin z hranice zbyla jen hromádka popela. Fénix shořel spolu s mladíkem.
Znovu už nepovstal.
