Prolog
Byla hluboká, temná noc, 1.11.1981. Noční obloha byla skryta pod příkrovem těžkých bouřkových mraků a jediné světlo poskytovali matné pouliční lampy s oranžovými zářivkami. V celé Zobí ulici již nesvítila žádná okna. Všude byla tma a klid. Ticho narušilo pronikavé *prásk* a na ulici se objevila postava vysokého muže v šedém hávu. Stařík měl dlouhý bílý plnovous i vlasy, částečně skryté pod šedivou špičatou čapkou, jeho obličeji dominoval křivý nos s půlměsícovými brýlemi a jiskřivě modrýma očima, které se za nimi částečně ukrývali.
Albus Brumbál, zmíněný stařec, vstoupil poprvé po spoustě desetiletí do mudlovského města. Stříbrným zapalovačem ukradl lampám jejich hřejivé světlo a ulice se ponořila do naprosté tmy.
Z dálky šlo slyšet burácení hromu. Brzy se přižene bouře.
Tento podivný muž se netrpělivě rozhlížel po obloze, když jej vyrušilo tiché, přesto ostré mňouknutí.
"Tušil jsem, že Vás zde potkám paní profesorko, musím Vás ovšem požádat, aby jste i nadále zůstala v této podobě. Nebude to trvat dlouho." Řekl Albus klidně, avšak nekompromisně. Kočka znovu mňoukla, hodila po něm zlý pohled a dále se věnovala stejné činnosti jako muž, tedy zírání na oblohu. Najednou se kočka naježila, zaprskala a hrdě odkráčela ke zdi domu. K zemi se začali přibližovat dvě žluté tečky a čím byly blíž, tím stoupal i hluk. Za okamžik již před Albusem přistála obrovská motorka, z které se napůl svalil muž tak obrovský, že vysoký Albus si před ním připadal, jako mravenec před botou. Z velkého spratkovského kožichu vytáhl drobný uzlíček, něžně ho pohladil a předal do chtivých rukou starého muže.
"Cesta proběhla f pořádku pane řediteli, Harry usnul kus před Londýnem, jedinkráte se vám nezavrtěl! Hotovej anděl todlecto to vám řikám. Dům je na maděru, nik iný to nepřežil, sám sem to obhlíd a byl tam i tudlenc ten pán Black, takže sem si jistej, že sem se nepřehlíd. Dal mi tudle motorku a bylo vidět že má na spěch tak sem ho nezdržoval. Dejte ho k dobrejm lidem pane řediteli, ten kluk si to zaslouží víc, než kterejkoli jinej. Merlin ví co všecko si už skusil a kolik jistě ještě skusí." Promluvil chraptivě polo obr a s láskou pokukoval po drobném uzlíku hadrů, ve kterém spalo dítě.
"Díky Rubeusi. O Harryho bude dobře postaráno. Jsou to jeho jediní příbuzní, jsem si jistý, že se o něj postarají. Nechám jim tu dopis." Usmál se Albus vlídně na muže a přešel s dítětem k domovním dveřím číslo 4, položil ho na práh domu, do přikrývek přidal dopis a lehce přejel prstem po krvavě rudé, lehce zanícené jizvě ve tvaru blesku, která se skvěla na chlapcově čelíčku.
"Hodně štěstí, Harry Pottere," zašeptal stařec a pomalu se vrátil k Rubeusovi a jeho obří motorce. Mourovatá kočka, doteď schovaná ve stínu domu tiše přeběhla k dítěti a zvědavě si jej prohlížela. Najednou chlapec zatřepal víčky a na kočku zíraly dvě obrovské zelené oči, naplněné upřímnou zvědavostí, pochopením, únavou, steskem a pomalu ztrácející se nevinností. Kočka nehnutě zírala svýma žlutohnědýma očima do chlapcových a ač se to zdálo nemožné, její výraz byl nepochybně provinilý. Lehce se otřela o dítě hlavou a sklopila uši do zadu, na znamení bázně a provinění.
"Měli by jsme jít Minervo." Prohlásil klidně Albus a dál pokračoval v cestě vedle polo obra.
"Profesorko! Ani sem si vás nevšim jak ste nenápadná! Přišla ste se taky rozloučit? Ten klouček mě bude strašně chybět, to vám povidám! Uplně si mě omotal vokolo prstu, jen na mě pohlíd těma obrovskýma zelenýma kukadlama. Je to smutný jak dopadli jeho rodiče." Vyhrkl Rubeus a smutně se ohlédl ke dveřím.
Mourovatá kočka je kus předběhla a pak se změnila na starší ženu v zeleném hábitu se špičatým kloboukem.
"Zdravím Hagride, děkuji že jste malého Pottera přivezl, ovšem myslím si, že lepší by bylo, kdyby zemřel spolu se svými rodiči. Ti lidé uvnitř jsou mudlové nejhoršího druhu! Celý den jsem je sledovala! I v sirotčinci by se měl chlapec lépe než u těchto, příbuzných!" sykla vztekle a rychlým krokem se vydala napřed.
Albus Brumbál se zamračil na její záda a pak rychle promluvil na Hagrida dřív, než se stihl zamyslet nad obsahem slov, která jeho podřízená tak neuváženě pronesla.
"Rubeusi, co Lord Voldemort, viděl jsi jeho tělo? Je doopravdy mrtvý?"
Hagrid sebou trhnul při zaslechnutí toho jména, ale Albus, jako by si toho nevšiml.
"Ne řediteli. Jeho tělo nikde nebylo, ani nic jinýho. Ale jsem si jistej, že je pryč. Ta kletba se od Harryho musela odrazit, od chudáčka malýho. Měl vobrovský štěstí! Dybyste viděl jak..." hovor pomalu zanikal v dáli.
Nad ulicí, do které se vrátilo světlo, burácivě zahřmělo a přehlušilo tak dvě pronikavá prasknutí a vzdalující se hluk motoru.
Nebe proťal oslnivý blesk.
Z černých mračen se spustil prudký déšť, ne nezvyklý pro tuto roční dobu.
Vítr divoce narážel do plechových vrat od garáží a ohýbal upravené stromy v zahradách.
Parada
(Karin, 13. 3. 2020 16:01)