SaB - Salsa a Bastillian

 Harry prospal téměř celé dopoledne, ovšem když se konečně probudil, musel uznat, že se cítí naprosto zdráv a bez jakýchkoliv příznaků včerejší nemoci. Věděl, že mu k tomu dopomohli lektvary a o to víc se těšil, až se o nich něco naučí. Madam Pomfreyová mu donesla pozdní snídani a čisté oblečení, které sem dopravil domácí skřítek. Jeho ošoupaný starý školní hábit byl zase suchý a čistý. Sotva se oblékl, vstoupil do místnosti ředitel jeho koleje, Snape.

„Pane Evansi, vidím, že se cítíte lépe. Jako hlava vaší koleje se cítím povinen vás provést po škole a seznámit vás s pravidly Zmijozelské koleje. Buďte tak laskav a následujte mě.“

Pravdou bylo, že profesor Snape měl celou noc spoustu věcí na přemýšlení. Ten kluk, který se tak dobrovolně a naprosto nepotterovsky vzdal svého jména a s absolutní kontrolou nad situací, lehkou arogancí a vědomím o své moci a pravdě oznámil Brumbálovi své požadavky, aniž by mu dal možnost nějak reagovat, co s jistotou a bez zaváhání předpokládal, že mu bude vyhověno, Severuse přímo fascinoval. Ani jemu samotnému se nepodařilo Brumbála takhle vyvést z míry a že se o to pokoušel mnohokrát. A tento malý skrček ho klidně převeze dvakrát za večer, rozhodí celý profesorský stůl a nekompromisně si podmaní jeho kolej. Ten kluk byl mistrem v manipulaci a přesto na okolí působil nevinně a zranitelně. Toužil se o něm dozvědět víc, nejlépe úplně všechno.

Harry se ochotně vydal za profesorem a následoval ho zpět k Velké síni.

„Toto je Velká síň, jak už jistě víte, ale důvod, proč vás sem vedu pane Evansi je, aby jste získal záchytný orientační bod a mohl se na něj vždy spolehnout. První vám ukážu cestu na kolej. Všimněte si, jak jsou všechny chodby stejně strohé, osvícené pouze loučemi. Cesty se často rozdělují, aby znemožnily vetřelci nalézt naši Společenskou místnost a ložnice. Kdyby jste si někdy nebyl jistý, kudy se vydat, prohlédněte si vždy všechny louče na zdech a pamatujte, že pod svícnem je vždycky tma.“

Harry se letmo podíval k nejbližší louči a když trochu přimhouřil oči, všiml si v nejčernějším místě malé rytiny ve tvaru hada. Znamení pro Zmijozely, tajní ukazatelé. Tohle bylo bezchybné. V podzemí, kde nebyly žádná okna se stín nikdy neposouval a plameny byly zakouzleny tak, aby se téměř nehýbaly a stíny se držely na svém místě.

Šli chodbou ještě dobrých deset minut, prošli okolo zdobené velké klece s černým a bílým ptáčkem a zamířili do jedné z pěti stejných uliček. Zastavili před prázdnou zdí, cesta dál nevedla.

„Vchod do společenské místnosti. Další čtyři chodby, které jste viděl, jsou naprosto totožné s touto a vchod se samovolně přesouvá mezi jednotlivými uličkami. Teď se zamyslete a zkuste rozluštit, jak vždy bezpečně poznáte, za který rohem vás čekají skryté dveře.“ Snape se potměšile usmál, v klidu se opřel o zeď a vytáhl si časopis o lektvarech. Předpokládal, že má spoustu času.

Harry se začal rozhlížet. Na první pohled zde byla prázdná kamenná zeď a na druhý pohled také. Okolní zdi i podlaha byly souměrné a dokonale prázdné. Vrátil se zpátky na rozcestí s velkou klecí a postupně prošel všech pět chodeb. Žádný rozdíl nenašel. Vrátil se tedy ke kleci a pozorně z jednoho místa zkoumal místnost. Stěny byly dokonale hladké a ničím významné ani označené. Zaměřil tedy pozornost na klec. Byla kulatá, z černých kovových pásů, zdobená kovanými růžemi, magicky se pohybujícími jakoby v lehkém vánku. Občas se po kovové obrubě proplazil malý hádek a zase zmizel mezi listy. Uvnitř klece byla spousta kovových proutků, sloužících jako bidýlka pro zvláštní ptáky. Po bližším přezkoumání si všiml pěti prutů, střetávající se přímo uprostřed a tvořícími tak kovovou hvězdici. Každý z prutů směřoval do jedné z chodeb a na dvou z nich seděli ptáci. Na proutku směřujícím k chodbě s ukrytým vchodem seděl pták bílý a poskakoval sem tam po celé délce prutu, vyluzujíc ze sebe občas cvrlikavý zvuk. Naproti tomu černý pták poletoval chvílemi z prutu na prut a sem tam vyloudil zvláštní zvuk, podobný havranímu krákání.

„Mám to. Správnou chodbu momentálně označuje bílý pták.“

„Výborně a jak jste došel k tomuto závěru?“

„Pruty uprostřed ukazují přesně na pět chodeb. Bílý pták sedí na prutu, který ukazuje na chodbu, ze které jsme přišli a i když se posunuje po celé jeho délce, nikdy jej neopustí. Naproti tomu černý pták, držící se také u těchto prutů, poletuje střídavě mezi ostatními volnými pruty. Vzhledem k tomu, že v jeho pohybu není žádný určitý vzorec, je logické, že ten má působit na první pohled jako běžně se chovající pták. Bílý pták poskakuje po celé směrovce, aby tak podal zdání stejného počínání. Ovšem vzhledem k tomu, že ptáci jsou živí tvorové a napajedlo s krmítkem je zavěšené mimo jejich momentální dosah, přichází v úvahu dvě varianty. Buď se ptáci střídají každého půl dne, tedy ve dne označuje směr bílý pták a v noci černý, nebo je v přístupové chodbě v některé z předchozích zatáček umístěné celoplošné kouzlo, které dá signál když někdo projde skrz a ptáci se usadí na své místo. To by ovšem bylo neprozíravé, protože když bude stále bílý pták ukazovat vchod, pozorný člověk by si toho mohl všimnout a tajemství by bylo rychle odhaleno. Kdyby se to ovšem střídalo podle denní doby, téměř nikdo by si neuvědomil úlohu ptáků. Vzhledem k tomu, že v podzemí je stále stejné světlo ve dne i v noci, náhodnému pozorovateli to zmate úsudek a vůbec si tak nespojí dohromady periodu střídání ptáků s časem. Myslím, že by to bylo mnohem rozumnější.“

Severus skryl své překvapení a uznale kývl.

„Velmi dobře pane Evansi, vidím, že dokážete logicky uvažovat a máte analytickou mysl. Zcela správně jste odhalil ukazatel a poukázala na případné hrozby. K mému velkému překvapení jste nabídl i možné alternativy zabezpečení a přesně odhalil systém na zmatení nepřítele za pomoci neměnného prostředí sklepení a denní doby. Správná možnost byla ta druhá, ptáci dostávají určitý signál, když se nějaký člověk blíží do předposlední zatáčky chodby. Kdyby se sem dostalo zvíře, ptáci by se volně pohybovali po celé kleci, jak to mají ve zvyku během celého dne. Velmi mě překvapujete pan Evansi, tohle bych od vás nečekal. Někteří páťáci dodnes neví, proč se ptáci mění a kdy dostávají podnět k ukázání směru. Pojďme tedy do společenské místnosti.“

Došli zpátky do chodby, kterou ukazoval bílý pták a Snape se opět zastavil před zdí.

„Na kolej se dostanete pomocí hesla, které se mění každých čtrnáct dní ovšem má-li někdo podezření, že by heslo mohl zjistit student jiné koleje, je možné projednat změnu hesla i dříve. Opatrnost nade vše. Aktuální heslo je Zmíráček. Dveře se otevřou, když na ně přiložíte dlaň a pronesete heslo. No, tak směle do toho,“ pobídl ho Snape a odstoupil od zdi o krok dál, aby tak Harrymu udělal prostor.

Harry v klidu přistoupil ke zdi, přiložil pravou ruku na hladký kámen a pronesl heslo. Zeď se jakoby rozplynula a před ním se objevil dlouhý úzký průchod, do kterého se sotva vešli dva lidé. Po pár metrech se Harry se Snapem ocitli v prostorné místnosti s nízkým stropem a plně prosklenými třemi čtvrtinami zdí. Výhled ven ukazoval hlubiny jezera, místnost byla pod vodou. Občas se kolem skla mihl některý ze spousty různých jezerních tvorů a studenti si je tak mohli zblízka prohlédnout. Jedna jediná zeď byla kamenná, měla vyhlazené zdi, že nebyly rozeznat jednotlivé kameny a vedl z ní průchod ven. Mimo jiné v ní byl zabudován obrovský krb, do kterého by se bez problémů vlezlo pět dospělých kouzelníků, nebo dva Hagridové a po obou jeho stranách bylo schodiště vedoucí dolů. Strop byl zdoben klenbou, která bývá většinou v kostelech a katedrálách a na zemi byl měkký tmavě zelený koberec. V místnosti byla spousta stolků, křesel a pohovek, různě rozmístěných od těsné blízkosti krbu až po průhledná okna. Studenti si tak mohli sami vybrat, kde chtějí studovat, nebo se bavit s přáteli. Všechna křesla a pohovky byly černé barvy se stříbrným zdobením a zeleno-stříbrnými polštářky na opření. Nad krbem visel pohyblivý portrét v životní velikosti, na kterém byl samotný Salazar Zmijozel s hadem omotaným okolo těla.

„Páni, to je velkolepé,“ hlesl Harry nevšímajíc si pár studentů, kteří seděli v křeslech a tiše se bavili, nebo na něj zírali.

„Výstižně řečeno pane Evansi.“

„To je Salazar Zmijozel?“ divil se Harry.

„Ano, ale za celou dobu co zde visí nic neřekl. Většina lidí si myslí, že ho kreslil němý malíř, který nedokázal díky svému handicapu vložit obrazu hlas.“

„Nebo pouze nemluví anglicky. Vždyť Zmijozel byl Hadí jazyk. Je velmi dobře možné, že sám na obraz uvalil kouzlo, které mu dovolilo mluvit pouze Hadím jazykem, aby se tak dochovali reálné známky o jeho existenci, kdyby jeho linie vymřela. Také ho mohl někdo proklít a znemožnit mu tak dorozumívat se s okolím řečí.“ Harryho návrhy byly podnětné a určitě stáli za prozkoumání. Snape si všiml Zmijozelova zkoumavého pohledu, který na Harryho upíral. Ten mu ho nebojácně oplácel a přemýšlivě se zadíval na hada.

„Zajímavé teorie, ale v dnešní době není nikdo, kdo by je mohl ověřit. Poslední Hadí jazyk byl Pán zla a pokud se nepletu, byl jste to právě vy, kdo ho zneškodnil.“ Ušklíbl se sarkasticky Snape.

„Mýlíte se pane Profesore, nepřišel bych s žádnou teorií, kterou bych si nemohl následně ověřit.“ Usmál se lehce samolibě Harry. Udělal dva kroky a stanul přímo před portrétem. Lehce se mu uklonil a k překvapení Snapea i těch pár přítomných Salazar úklonu opětoval.

°Zdravím, hade Zmijozele. Máte pěkný den?° zeptal se Harry v Hadí řeči. Salazar se lehce usmál a přikývl.

°To mě těší. Jistě jste slyšel rozhovor mezi mnou a velkým hadem Snapem. Jste ochoten spolupracovat semnou a dát mi nějaké odpovědi?°

°Zajisté hádě. Slunce už mnohokrát oběhlo Zemi od dob kdy zde byl poslední hadí mluvčí. A je to ještě mnohem více Slunečních oběhů, co jsem s někým naposledy mluvil.° Ve společenské místnosti bylo slyšet mnohá zalapání po dechu a překvapená zajíknutí. Nastalo hrobové ticho, jak všichni naslouchaly konverzaci mezi Harrym a Salazarem.

°Předpokládám, že poslední zde byl hadí mluvčí had Lord Voldemort. Jakto že jste s ním nemluvil?°

°Na začátku měl jiné jméno, ale tento slizký had byl zlý a krutý. S takovými hady já nemluvím. Všichni z hnízda Gauntů byli slizcí a nezasloužili si se mnou mluvit. Ty máš spoustu darů hádě a v tvém nitru je čistota a laskavost i když ji musíš pečlivě skrývat a bránit před zlými a slizkými hady.°

°Proč nemluvíte i lidskou řečí° syčel na něj Harry. Salazar se potutelně usmál.

°Měl jsi dobrý úsudek, když sis myslel, že jsem svůj obraz začaroval aby nemluvil anglicky. Slyším všechny okolo, ale můžu se tvářit nezúčastněně, protože jim nemohu odpovědět. Dřív jsem si myslel, že jen má háďata mohou být poctěni mým slovem, ale jak Slunce obíhalo, uvědomil jsem si, jak ješitný had jsem byl a začal jsem se nudit. Velmi často jsem upadal do zimního spánku a nevšímal si svého okolí, až mě přemístili ze Síně slávy sem, protože si mysleli, že je můj portrét špatně namalován a ostatní tři hadi z obrazů na mě byli naštvaní a nechtěli mě tam. Tak jsem začal sledovat studenty a jejich všední problémy. Ale i přesto je tu velká nuda. Jsem rád, že s tebou mohu mluvit, i když jsi jen velmi vzdáleným mým háďetem.°

°Ale já nejsem vaše hádě, pocházím z úplně jiného hnízda.°

°Ovšem že jsi z mého hnízda. Mohl jsem odpovědět pouze svým háďatům, ať už se jejich hnízda vzdálili od mého jakkoliv daleko. Nebyl bych schopen odpovědět mluvčímu z cizího hnízda, na tom jsem stavěl to kouzlo,° usmíval se vědoucně Salazar. Harry překvapeně otevřel oči. Potom mu na rameno dopadla velká ruka a lehce stiskla. Snape ho vrátil do reality a on se lehce začervenal, že se nechal tak unést.

°To budu muset ještě prozkoumat, stejně jsem chtěl zjistit, který had založil naše hnízdo. Třeba najdu víc odpovědí. Teď už musím jít, jsem si jistý, že se ještě dnes uvidíme. Přeji pěkný den hade Zmijozele.°

°Znám jeden skvělý lektvar, který ti pomůže odhalit hady z tvého hnízda až k samotnému mistru hadovi Merlinovi. Až budeš mít dostatek zkušeností a času, prozradím ti ho. Užij si prohlídku hradu.° Harry mu pokývl hlavou a otočil se k Snapeovi.

„Můžeme jít pane profesore.“ Lehce se na něj usmál.

Snape ho vedl k ložnicím a hlavou mu vířila spousta otázek. Kluk je Hadí jazyk? O čem spolu mluvili se Zmijozelem? Po kom tu schopnost má? A spousta dalších myšlenek ho pronásledovala.

Vedl Harryho k ložnicím, které byly po schodech dolů. Napravo od krbu byly schody do dívčích ložnic a nalevo do chlapeckých. Ve vstupu do dívčích ložnic bránilo chlapcům kouzlo, které vždy když se někdo z nich přiblížil ke vchodu, schodiště nechalo zmizet a místo toho vyšlehli do vzduchu mohutné plameny, které okamžitě odlákali jakéhokoliv svůdníka od jeho plánu.

Schody po kterých sestupovali se stáčeli v pravidelné spirále a na jednotlivých podlažích se rozšiřovala a umožňovala vstup do prostorné chodby. Harry se Snapem vstoupili hned do první chodby od vrchu a Snape mu vysvětlil, že směrem dolů pokračují další ročníky a sedmý ročník má pokoje přímo na jezerním dně. Chodba ve které stanuli byla obložena po stěnách do poloviny stříbrných brokátem s černými ornamenty a bylo v ní dvacet dveří.

„V současní době je obsazeno pouze šest ložnic, ale byly doby, kdy byly všechny místnosti zaplněny a v každém pokoji spali dva studenti. Ve vašem případě máte každý samostatnou ložnici a koupelnu. Každý si mohl vybrat pokoj, který mu nejlépe vyhovoval. Po vaší pravé straně má pokoj Draco Malfoy, vedle něj Gregory Goyle a Theodor Nott. Naproti panu Malfoyovi se ubytovali Blaise Zabini a Vincent Crabbe. Pojďte si projít zbylé pokoje a jeden si vyberte.“ A pokynul mu pokojům. Harry se vydal na průzkum a zanechal profesora Snapea na začátku chodby. Vzal to napřeskáčku z leva do prava, tedy pokračoval pokoji za Crabbem a Nottem. Všechny pokoje byly obrovské jako celé horní patro Dursleyovic horního bytu, velmi luxusně a honosně vybavené a zdobené.

Prvních jedenáct pokojů zamítl, byly buď moc tmavé, předchozí majitelé v něm zanechali příliš ze svého vlivu nebo měli málo úložného prostoru. Úplně na konci chodby byly poslední čtyři pokoje a Harry pořád nebyl rozhodnutý. Následující pokoj měl příjemně světlou barvu a jednu stěnu celou prosklenou, ale v koupelně byla pouze vana a Harry dával přednost sprše. Další pokoj neměl vůbec knihovnu a třetímu dominovala obrovská postel a jedna jediná skříň. Jakmile ovšem vstoupil do posledního pokoje, měl vybráno. Byl to rohový pokoj a dvě stěny byly celé prosklené. Místnost byla veliká, na zemi byl zašedlý koberec s dlouhým vlasem, na některých místech proleželý a propálený. Zdi byli začouzené, jako by zde někdy hořelo a pod nánosem sazí byl obyčejný černý kámen. V rohu za dveřmi stála dvoupatrová postel se zelenými nebesy zdobenými stříbrnými střapci na zavázání, lem nebes byl roztřepený a sem tam v něm byla i propálená dírka. Na druhé straně od dveří stála velká komoda s pootevřenými dveřmi, které pravděpodobně nešli dovřít. Středem místnosti se táhla vysoká obrovská oboustranná knihovna s obitými rohy a sedřeným lakem a její stín nořil půlku pokoje s postelí do temného šera. Na straně u okna byl v rohu masivní pracovní stůl s židlí a bidýlko pro sovu. Ve skleněném rohu byl umístěn konferenční prosklený stolek s poškrábanou skleněnou deskou a dvě ošoupaná křesla. Vedle postele byly dveře do koupelny, která měla sprchu zabudovanou do zdi a neoddělenou od zbytku místnosti žádným závěsem ani stěnou. Součástí místnosti byl keramický záchod s umyvadlem s popraskanou glazurou, malým zrcadlem s pár fleky neznámého původu, skříňkou na ručníky, košem na prádlo a skříňkou na hygienické potřeby. Od vlhkosti je pravděpodobně chránilo bariérové kouzlo, které bránilo vodě a páře dostat se za polovinu místnosti. Jedna celá stěna byla překryta obrovským přiléhajícím zrcadlem, přes které byl natažený jednoduchý šedý závěs bez vzoru. Vybavení v celém pokoji i koupelně působilo opotřebovaně a staře.

I přes omšelost si byl Harry jistý, že to je ten pravý pokoj. Byl skvěle situován, měl výborné rozmístění nábytku a hlavně obrovskou knihovnu. Bude to chtít jen pár úprav a bude to tu velmi útulné. Harry s nadšením vyšel na chodbu.

„Vybral jste si pane Evansi?“

„Rád bych tu poslední ložnici na levé straně.“ Snape se na něj podíval nedůvěřivě a s trochou uštěpačnosti, no když si všiml, že to chlapec myslí vážně, pokrčil rameny. Nikdy by si nemyslel, že by si kterýkoliv Zmijozel vybral ten nejošuntělejší a nejmenší pokojík ze všech. I v jeho době studií býval prázdný. Veškeré vybavení muselo být staré několik století.

„Jak myslíte pane Evansi.“

„Děkuji pane. A byl bych velice vděčný, kdyby mohli pokoje okolo mého a naproti mému zůstat pokud možno prázdné, abych měl dostatek klidu a nemusel se bát, že si někdo v noci splete dveře. Nemám rád okolo sebe lidi a cením si klidu a ticha.“

„To nebude problém zařídit. Když se někde ubytujete, nebudete moci odejít. Pouze v nouzovém případě, který já musím uznat za pádný pro změnu pokoje. To platí i pro všechny ostatní studenty mé koleje.“

Potom šli zpátky nahoru a Snape vysvětlil Harrymu pravidla Zmijozelu a hlavní body školního řádu.

„Zde na této tabuli budete pravidelně informováni o změnách rozvrhu, nabídkách do různých kroužků a klubů, různé aktivity a především aktuální heslo. Vždy v den, kdy se heslo mění, sedí oba ptáci venku na stejném proutku, po celý den. Nyní pojďte, ukážu vám učebny kabinety a nejdůležitější místa hradu.“

Zavedl Harryho do svého kabinetu, do učebny i do studentské laboratoře, která sloužila pro pár vybraných studentů na jejich pokusy ve volném čase. Ukázal mu třídy přeměňování, kouzelných formulí, Dějiny čar a kouzel, Obrany proti černé magii a přiléhající Učňův a šermířský sál, třídu pro Bylinkářství, která se ovšem využívá jen vyjímečně a Astronomickou věž. Po cestě mu jen naznačil, kde jsou třídy Starodávných run, Studií mudlů, Věštění z čísel, Jasnovidectví a Péče o kouzelné tvory. Navštívili i knihovnu, ze které se Harrymu vůbec nechtělo, koupelny na každém patře, volné třídy, místnosti, kde se schází jednotlivé školní kluby a kde se provozují mimoškolní aktivity, tělocvičnu spojenou s posilovnou a pár pěkných vyhlídkových věží. Také mu ukázal sídla jednotlivých kolejí, protože ty si své soukromí nechránili tak dobře jako Zmijozelové. Nevynechali ani kuchyň, sborovnu a ředitelnu. Ukázal mu pár tajných chodeb a průchodů za portréty, jen ty běžné a ostatní že nechá jeho volnému průzkumu.

„Obávám se pane Evansi, že jsem zapomněl sledovat čas a oběd ve Velké síni už skončil. Byl byste ochoten připojit se ke mně v mých komnatách?“ Severus si musel přiznat, že i když původně plánoval úmyslně se zdržet někde v hradu, aby mohli jíst v soukromí, čas s Harrym mu utíkal neuvěřitelně rychle a on zjišťoval, že je v jeho přítomnosti velmi rád. Nezuřil jen při pouhém pohledu na něj, jako u většiny ostatních studentů. Harry byl chytrý, inteligentní, zábavný a s kontrolovanou, klidnou povahou. Zdálo se, že ho nic nedokáže překvapit. Všechno přijímal s naprostou samozřejmostí.

„Jak si přejete pane profesore.“ Harry se na něj trochu usmál a až teď si uvědomil, jak mu vyhládlo.

Zamířili do Snapeových komnat a Harry si pečlivě ukládal cestu do paměti. Nakonec zjistil, že jeho soukromé pokoje jsou ukryty jen pár chodeb před Zmijozelskou kolejí. Oběd byl vydatný, domácí skřítci se opravdu činili a Harry si velmi pochutnával. Při jídle poslouchal zajímaví historky, kterými ho Snape bavil. Profesor měl zvláštní smysl pro humor, který ne každý pochopí a Harry si byl jistý, že ho proto považují za sarkastického, ironického mrzouta.

„Co by jste řekl pane Evansi na procházku po pozemcích? Ukázal bych vám i okolí hradu, pokud by jste měl zájem.“ Snape se dlouho rozvažoval, jestli se zeptá nebo řekne, že to patří k dopolednímu programu, ale nakonec se rozhodl zeptat. Teď se bál odmítnutí, ale zdálo se že zbytečně. Harry se vesele usmál a nadšeně pokýval hlavou.

„To by bylo skvělé pane profesore, nebyl jsem venku už celou věčnost!“

„Pokud se nepletu, bylo to právě včera, kdy jste se bez povolení vykoupal v rybníku. Domnívám se, že ten se nachází venku?“

„No vždyť to říkám, celá věčnost!“ ušklíbl se Harry a energicky seskočil ze židle.