kapitola 5.
„Prváci! Ke mně, Prváci! Všichni poďte semka!“ozýval se přes nástupiště hluboký hlas. Nade všemi se tyčila vysoká postava vousatého polo obra a mával velkou lucernou, aby k sobě přilákal prváky. Harry popadl rozhlížejícího se Draca za rukáv a táhnul ho k němu. Draco ani nestihl protestovat a Goyle s Crabbem je následovali. Zavazadla nechali podle pokynů ve vlaku.
„Ahoj Hermiono,“ pozdravil Harry dívku, když se k ní přiblížil na doslech.
„Harry! Páni! Nemůžu uvěřit, že tady opravdu jsem! Je to všechno najednou nějak reálné a neuvěřitelné zároveň! Jsem děsně nervózní!“ Křičela Hermiona aby ji Harry přes hluk slyšel a trochu přitom poskakovala horlivostí.
„Neboj, je to skutečné, nikam to nezmizí,“ zašklebil se na ni Harry a potom postavil prudce Draca vedle sebe a praštil ho dlaní do zad.
„Eh! Ahoj Grangerová.“ Pozdravil se zdráháním a snažil se pobrat dech. Jaktože ten malý skrček má tolik síly?
„Ahoj Draco! Crabbe, Goyle,“ usmála se na ně Hermiona a nadšeně poskakovala.
„Prváci! Ste všici?! Tak poďte za mnou!“ Svolával je Hagrid a zamířil z nádraží po cestě dolů, k přístavu.
„Do každé loďky maximálně čtyři děcka! Víc ne, jasný?! Tak nastupovat!“ Křičel a sám se usadil do jedné loďky. Ta se pod ním povážlivě zhoupla a klesla.
„Někoho se budeme muset zbavit, je nás moc.“ Rozhodl Draco a přemýšlivě přejížděl pohledem z Harryho na Hermionu.
„Já půjdu, vy zůstaňte spolu, uvidíme se v hradu.“ Rozhodl v mžiku Harry a hned zamířil pryč.
„Tak si nastup Grangerová,“ řekl nakonec Draco neochotně a pomohl Hermoně do loďky. Sám se usadil naproti ní a vedle nich si sedli Crabbe a Goyle.
Harry se vydal postupně okolo pobřeží a když zjistil, že je všude plno, došel tedy k polo obrovi a zatahal ho za rukáv. Nasadil k tomu nevinný ztracený výraz.
„Prosím, nemohl bych sedět s vámi? Všude jinde je plno.“
„He? Aha, jo klidně pocem prcku!“ Usmál se na něho zmatený muž, hrábl velkou rukou po Harrym a lehce ho přenesl přímo do loďky, až Harry trochu heknul.
„V pořádku mladej? Já jsem Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích. No a starám se tam o většinu zvířat a tvorů a tak. A ty seš?“
„Jsem Harry Potter, rád vás poznávám pane Hagride.“ Usmál se nesměle a potřásl si s obrem rukou.
„Ach, jen Hagrid, nejsem žádnej pán. Je to děsně formální. Teda Harry, tys teda vyrostl! Když jsem tě vyděl naposled, byl si malej jak kůrolez. Vlezl ses mě do ruky.“ Smál se Hagrid. Potom se rozhlédl a když si všiml, že jsou všichni prváci v loďkám, klepnutím deštíku o ráhno uvedl všechny loďky do pohybu. Potom si Harryho pořádně prohlédl.
„Oh, ale si ňákej malej Harry. Oproti ostatním prvákům si hrozně drobnej. Měl bys pořádně jest! Hm. Zvláštní, hodně se podobáš na svou matku, Lily, ale z Jamese nemáš téměř nic! Snad jen barvu vlasů, i když ty Jamesovi měly hnědé odstíny, ty tvoje mají modré. Si tak hubený a bledý, že spíš připomínáš profesora Snapea než Jamese. Ten z teho nebude mět radost, vubec se s tvým tátou neměli rádi! Něgdá ti o nich mužu něco vyprávět. Stav se někdy na čaj do mýho srubu, určitě tam trefíš, je to kousek od jezera. Můžu tě někdy vzít za testrálama a ukázat ti své hypogryfy. Máš rád zvířata Harry? Beztak jo.“ Blábolil Hagrid a vesele se u toho smál. To už se blížili k hradu.
Harry se kochal pohledem na obrovský majestátní hrad, osvícený zářivými oranžovými a zlatými světly. Ve všech oknech zářili svíce a celý hrad vypadal neuvěřitelně magicky. Celá podívaná se ke všemu odrážela na hladině jezera, po kterém pluli a z okolních loďek se ozývaly vzrušené výkřiky a překvapená zvolání úžasu.
„Vítej v Bradavicích Harry!“ Vesele vykřikl Hagrid a poplácal Harryho po zádech. Bohužel v tu chvíli se Harry zrovna nakláněl přes okraj a silná ruka ho poslala přes palubu přímo do studené vody jezera.
„Ááá!“ Stihl vykřiknout než se ocitl pod vodou.
„Harry!“ Vykřikl Hagrid a hnal se k okraji. Obrovskýma ruka máchal ve vodě a snažil se zachytit chlapcův hábit, ale pouze zbytečně vířil vodu. Svým výkřikem na sebe strhl pozornost ostatních. Všichni teď upínali zraky na černou hladinu a tiše si špitali.
Harry se mezitím potápěl hlouběji. Vodou nasáklý hábit ho neodvratně stahoval ke dnu. Snažil se z něj vymotat, ale nebyl zvyklý na takové oblečení, proto bylo jeho úsilí marné. Voda byla černá a neprůhledná a najednou si uvědomil, že jeho kůže září lehce namodralým světlem a tma voda už pro něj není neprůhledná. Všiml si, že se kolem něj začali míhat různí tvorové. Vodní raraši se spoustou chapadel a šklebivými obličeji, mořští lidé s chaluhovými vlasy a šupinatými ocasy, vodní krabi o velikosti osobního automobilu a spousta neuvěřitelně velkých a podivně tvarovaných ryb. Najednou se vzedmula vlna a odspodu jezera se blížila obrovská chapadla, doprovázená tělem obrovské olihně. Její dvě oči měli modro-zlatou barvu a celá byla bílá s modrými a zlatými žílami. Svým obrovským tělem připlula pod Harryho a pomalu ho vynesla zpátky na hladinu.
Okolo se rozlétla sprška vody a do Harryho se okamžitě zakousla zima.
„Brr, to je teda pěkný přivítání Hagride. Obvykle vítáš prváky sražením do jezera?“ Vyhrkl Harry se smíchem jen co se pořádně nadechl. Obří sépie ho jedním chapadlem dopravila až k lodi, kde ho vytáhl Hagrid.
„Zatraceně Harry! Ty mi teda dáváš. Ředitel mě přetrhne až se to doví.“ Ustaraný výraz na obrovu tvář vůbec neseděl, proto Harry rychle změnil téma. Ostatní už se zase věnovali hradu a rychle se přibližujícímu břehu.
„Viděl jsem tam takový divný ryby byly úplně kulaté a měly nohy! A taky tam byli takoví raraši s chapadly a děsně šklebivými obličeji!“
„Jo, ty ryby byly Bublinatky, velice zvláštní tvorové a těm rarachům se říká ďasovci. Divím se, že na tebe nezaútočili, sou to hrozně kousaví potvory. Viděl si i mořské lidi? Myslím že sem nějaký zahlíd u tý olihně co tě vytáhla ven. Sou děsně inteligentní a mají velice líbezný hlasy, ale jen pod vodou, na vzduchu se to nedá poslouchat. Představ si, že ředitel Brumbál, s nimi umí mluvit! Učil se jejich jazyk hrozně dlouho, ale vyplatilo se mu to.“ Usmál se vědoucně Hagrid.
„Jemináčku Harry! Dyť ty se uplně klepeš! Na vem si můj kožich, bude ti líp.“
„D-díky H-hag-grid-de,“ drkotal zuby Harry a s nadšením se celý zachumlal do teploučkého spratkovského kožichu s hromadou kapes. Zdálo se mu, že nejen v jedné se něco hýbe. Raději nad tím nepřemýšlel a užíval si tepla. Automaticky i narovnal brýle a spokojeně se zadíval na hrad a na přibližující se břeh. Za pár minut přirazili do podzemního přístavu, kde na ně už čekala vysoká žena s černými vlasy svázanými do pevného drdolu a hranatými brýlemi, za kterými se skrývali přísné modré oči. Vypadala mocně, důstojně a autoritativně. Na sobě měla dlouhý zdobený hábit lahvově zelené barvy. Na hlavě měla elegantní špičatý klobouk.
Když se všichni uklidnili, spokojeně kývla hlavou a promluvila.
„Jmenuji se Minerva McGonagallová, jsem profesorka přeměňování, zástupkyně ředitele a ředitelka Nebelvírské koleje. Následujte mě prosím.“ Přelétla všechny přísným pohledem a chvíli se pozastavila nad Harrym v Hagridově kožichu, který notný kus táhnul po zemi a celý se v něm ztrácel a crčela z něj voda. Potom se otočila a vedla podzemní chodbou prváky do školy. Zastavili až v nízké hale před velkými zavřenými dubovými dveřmi.
„Za těmito dveřmi, je Velká síň. Jsou tam shromážděni všichni studenti i profesoři, včetně ředitele školy. Až projdete těmito dveřmi, budete zařazeni do jednotlivých kolejí. A jsou to Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a-“ profesorka se zarazila a její hlas klesl na bod mrazu. „- Zmijozel. Uvědomte si, že zařazení je nezvratné a s výsledkem nemůže nic udělat ani ředitel. Po celých sedm let bude kolej vaší rodinou. Za dobré chování a plnění úkolů vám budou přičítány kolejní body a za prohřešky a porušení pravidel vám body budou odebírány. V případě hrubého porušení školního řádu, nebo zneuctění autority, můžete dostat školní trest buď u vyučujícího, který vám ho udělil, nebo u školníka Filche. Věřte že není o co stát. Za svoji kolej zodpovídá jak její ředitel, tak jím pověření prefektové, a nad nimi mají slovo primus a primuska, nejlepší student a studentka z celého sedmého ročníku. Víc o řádu a pravidlech vám řekne hlava vaší koleje. Nyní prosím, pojďte za mnou.“
Velké dveře se otevřeli a před Harrym a ostatními se rozprostřel výhled na obrovskou síň se čtyřmi dlouhými stoly a řadou lavic, zaplněnými studenty. Na opačné straně ode dveří byl vyvýšený stůl pro profesory v jejichž středu seděl na krásně vyřezávaném křesle ředitel, Albus Brumbál. Všichni prváci nevěřícně zírali všude kolem a vydávali zvuky překvapení a údivu nad stropem, který právě zobrazoval bezmračnou oblohu posetou hvězdami. Velká síň byla osvětlená tisíci svícemi, vznášejícími se volně v prostoru a pomalu plující prostorem.
„Ten strop je začarovaný, aby vypadal jako nebe venku. Četla jsem to v Bradavických dějinách.“ Ozvalo se Harrymu u ucha. Pohlédl na nadšenou Hermionu a za ní se táhnoucího Draca s Crabbem a Goylem.
„Si v pořádku Harry?“ zeptal se Malfoy.
„Jo jsem v pohodě, nevěřili by ste, co je dole pod vodou za různá stvoření!“
„Tys něco viděl? Musela tam být úplná tma!“ vyhrkla Hermiona.
„No jo, vlastně si vzpomínám, že sem první nic neviděl a potom sem se jakoby rozzářil světle modrým světlem a viděl jsem všechny ty tvory. Bylo to úžasné!“
„A jak ses tam vůbec dostal? Všichni ostatní byly pak hrozně vyděšení a nikdo se už nenakláněl přes okraj. Měli sme z nich celkem srandu.“ Ušklíbl se Draco.
„No, já ani nevím, jenom si pamatuji, že Hagrid něco říkal a pak mě chtěl asi poplácat po zádech nebo co a já se zrovna nakláněl přes okraj no a pak už sem byl pod vodou. Byl to celkem šok a když sem se dostal ven, byla mi děsná zima, proto mi dal svůj kožich.“
„Hagrid?“
„Jo, tak se jmenuje. A teď už buď ticho Hermiono, začíná zařazování.“
Profesorka McGonagallová si odkašlala a sál se uklidnil. Všude zvládlo ticho.
„Až přečtu vaše jméno, přijdete sem a nasadíte si moudrý klobouk. Po zařazení se usadíte k určenému kolejnímu stolu. Abbottová Hannah!“
Malá tichá blondýnka roztřeseně vyšla z hloučku prváků a posadila se na stoličku. Profesorka McGonagallová jí nasadila Moudrý klobouk a nastala chvíle ticha.
„MRZIMOR!“ ozval se hluboký hlas celou síní. Profesorka klobouk sundala, Mrzimorská kolej začala tleskat a Hannah ulehčeně odběhla.
„Bonesová Susan!“
„MRZIMOR!“
„Boot Terry!“
„HAVRASPÁR!“
„Harry já se bojím, co když mě klobouk nika nezařadí? Řekne že je to omyl, ale nejsem čarodějka a pošle mě domu?!“ třásla se Hermiona.
„Neboj Grangerová, kdybys neměla alespoň tolik magie jako Crabbe s Goylem, nebyla bys tu. Ale jsem si jistej, že míň magie mají už jen motáci a to bys tady nestála vůbec.“ Ušklíbl se Draco.
„Seš si jistý?“ Třásl se jí hlas, zatímco Harry se třásl celý, z části zimou, z části strachem z odhalení jeho pravé identity.
„Crabbe Vincent!“ tlustší a nižší z Dracových společníků se vydal na stupínek. Ozvalo se dlouhé ticho.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl nakonec klobouk.
„Tak jestli mě teď klobouk odmítne poslat do Zmijozelu kvůli krvi, tak se naštvu!“ vrčel Harry.
„Nějak se snažíš dostat do vznešené a čisté koleje?“ smál se mu Draco a trochu do něj šťouchl. Trefil se ale do jedné z obydlených Hagridových kapes a z té vyskočil malý černý chlupatý tvor, připomínající ježka a vrhl se na Draca. Ten jen tak tak uskočil před jeho ostrými zuby. Seběhla se hrozná mela. Draco při své úskoku vrazil do Goyla, který to neustál a spadl do řad čekajících prvňáků a pozhazoval je jak kuželky. Řetězovou reakcí popadali všichni až nakonec zůstal stát jen Harry a Hermiona, kteří se snažili chytit zvířátko dřív, než bude mít zálusk na kohokoliv dalšího. Hermiona se vrhla na zvířátko utíkající po zemi a odstřelila ho rukou přímo na Harryho. Ten ho pevně chytil v dlani, dávajíc pozor na zoubky a až potom si uvědomil, co způsobil.
Překvapeně se podíval na ostatní prváky, válející se mu u nohou.
Stál tam utopený v záhybech Hagridova kožichu, voda z něho stále trčela a v ruce vítězně držel černou kouli chlupů. Pohled mu ulpěl na profesorském stolu a přísném, téměř vražedném pohledu pana Snape. Rychle schoval tvorečka do kapsy, ve které předpokládal že dříve byl a přestože si připadal divně, takhle na obdiv všem, zmohl se na úšklebek.
„Dík, ale k nohám jste mi padat nemuseli. Stačilo se představit.“ pronesl sarkasticky.
Když všichni dál leželi, nahodil znuděnou a otrávenou grimasu. Protočil oči a hlasitě zvolal.
„Vztyk!“ a teatrálně k tomu mávnul rukou. Jakoby všichni rozmrzli, začali se bleskurychle zvedat a do pěti vteřin všichni stáli a překvapeně na něj hleděli. Sálem se začal ozývat smích a brzy vypuklo bujaré veselí. Ředitel si Harryho přemýšlivě prohlížel. Koho mu ten otrávený výraz připomíná? Naproti tomu Snape měl co dělat, aby se nerozesmál. Svůj úšklebek utopil v číši s vínem a znovu plně klidný se pohodlně usadil. Profesorka McGonagallová zjednala opět ticho a pokračovala, jakoby k žádnému přerušení nedošlo.
„Goyle Gregory!“ a zařazování pokračovalo.
Goyle se dostal do Zmijozelu a Hermiona do Havraspáru. Chudák Neville Longbottom zamířil k Mrzimorskému stolu i s Moudrým kloboukem na hlavě a vysloužil si tak smích celé Velké síně. Draco si ani nemusel pořádně nasadit klobou na hlavu a už odcházel směr Zmijozelský stůl.
„Potter Harry!“ Sál ztichnul. Z posledních pěti prváků vyšel Harry, spratkovský kožich táhnoucí za sebou a k překvapení všech nezamířil ke stoličce, ale přímo k učitelskému stolu.
„Pane Pottere. Nespletl jste si náhodou směr?“ ušklíbl se na něj Snape. Harry po něm hodil zpytavým pohledem a dál pokračoval až k řediteli.
„Pane řediteli Brumbále, promiňte že opět narušuji daný řád, ale hodlám toto nedorozumění uvést do správných kolejí raději hned na začátku. Uvědomuji si, že kouzelnické úřady se nezajímají o ty mudlovské a ředitel školy má tolik práce, že si nezvládá aktualizovat údaje, ale musím vám oznámit, že jméno Potter už devět let není mým příjmením. Moje rodina se mě rozhodla přejmenovat na Evanse a já jsem zvyklý a plně spokojený užívat rodné jméno mé matky. Budu vám velmi vděčný, když tuto nesrovnalost vyřídíte. Mohu vás ujistit, že mudlovské úřady mě vedou platně jako Harryho Evanse a já na tom nehodlám nic měnit. Jsem si jist, že pro vás nebude problém to zařídit. Děkuji za příjemný rozhovor, přeji pěkný večer.“ A aniž by dal někomu čas odpovědět, vydal se ke stoličce. Ač ve směšném oblečení, působil silným a sebevědomím dojmem. Albus Brumbál se nezmohl na víc než konsternovaně zírat a Severus Snape už podruhé za večer dusil svůj smích v poháru vína. Takhle rozhodit Albuse se jemu ještě nepodařilo.
Naštěstí profesorka McGonagallová se rychle vzpamatovala a bez ředitelova souhlasu rychle vyhlásila: „Evans Harry!“ a Harry se klidně usadil. Klobouk mu spadl přes oči a ponořil Harryho do tmy.
„Ale! Pan Evans, vidím tvoje pohnutky ke změně jména a z ničeho tě nepodezírám ani neobviňuji, to se nemusíš bát. No máš pohodlnou hlavu i když ty mokré vlasy mě studí. Hm, to co vidím ve tvé hlavě je velmi zajímavé! Máš touhu po vzdělání, kterou se vyrovnáš samotné Roweny z Havraspáru a si velmi odvážný a statečný! Strach tě stále obchází a nenašel skulinu, kterou by k tobě mohl proniknout. Bohužel v tvé hlavě nevidím žádné ideály, tvůj rozum a analytická mysl ti vzali hodně z dětské naivnosti a tím pádem tě nemohu zařadit do Nebelvíru. Ovšem posláním tě do Havraspáru bych mohl podcenit tvé schopnosti, hodné pravdaže i velikého Salazara Zmijozela! Si velmi mazaný a nezávislý, máš touhu všem ukázat, co v tobě je a přesto si dost vychytralý nechat si to pro moment překvapení. No, myslím že je to jasné.Bude to-“
„ZMIJOZEL!“
Velká síň ztichla, nikdo netleskal. Harry se jen ušklíbl, odložil klobouk na stoličku, výzívavě se zadíval na Snapea, který mu po chvilce kývnul hlavou a vydal se ke Zmijozelskému stolu. S jeho pohybem, jakoby se studenti probudili a začali si špitat. No od Zmijozelského stolu se Harrymu dostalo potlesku velmi výrazného a všeohlušujícího. S chladným úsměvem, který se nedotkl jeho očí, se posadil vedle Draca.
„Harry! Proč si mi neřekl, že si Potter?“ Vyhrkl hned jeho soused.
„Změnilo by to tvé nadřazené chování ke mně? Mimoto se necítím být Potter. Jsem Evans a tím také zůstanu do chvíle, než si ověřím identitu svého biologického otce.“
„V pohodě Harry, seš Evans a tak to i bude.“ Usmál se na něj Draco vřele a Harry se trochu uvolnil. Draco dal svým pohledem ostatním jasně najevo, že je Harry jeho přítel a budou se podle toho chovat. Všichni prváci poslušně sklonili hlavu na souhlas a dál po Harrym po očku pokukovali.
Po skončení zařazování se slova ujal ředitel, představil žákům nového učitele obrany proti černé magii profesora Quirrella a novou profesorku Studia mudlů Charitu Burbageovou. Připomněl jim zákaz vstupu do Zapovězeného lesa a vstup na třetí poschodí pod trestem vyloučení ze škola. Následovala večeře. Harry byl u vytržení z tolika různých druhů jídla a se smutkem si vzpomněl na své přátele a kočky, kteří byly rádi když dostali do úst cokoliv alespoň jednou za den. Mohl by snad posílat jídlo po sovách? Rozhodně by tím pomohl svým blízkým.
V průběhu večera se Harry začínal cítit špatně. Hůř se mu dýchalo a hlava ho třeštila. Měl co dělat aby se nepozvracel a aby neomdlel. Měl tušit, že jeho návštěva jezera bude zúročena. Stále mokré oblečení, které měl na sobě tomu rozhodně nepomohlo.
„... mě Harry?“
„Co?“ zeptal se tichým hlasem.
„Ptám se jestli mě slyšíš. Seš v pohodě kámo? Vypadáš hrozně.“ opakoval Malfoy a starostlivě se na něj díval.
„Dík.“
„Ne vážně, ukaž. Vždyť úplně hoříš Harry! Musíš na ošetřovnu, nebo za vedoucím koleje. Musíme tě někam odvést. Montague! Potřebuji pomoct, kudy se de na ošetřovnu?“
„Z Velké síně rovně, po schodech nahoru a v prvním patře doleva sou to jediné velké dvoukřídlé dveře, nemůžeš je minout. Je nějaký problém?“ odpověděl pohotově Montague, Zmijozelský třeťák.
„Ne, nic se neděje, nic vážného. Harrymu není dobře, kdyby se profesor Snape ptal, tak jsme na ošetřovně. Crabbe, Goyle, pojďte, vezměte Harryho každý z jedné strany a ty se Harry snaž držet hlavu rovně, ať to vypadá že jdeš bez pomoci. Není dobré ukazovat svoji slabost na veřejnosti.“
Harry sebral všechny síly a postavil se zároveň s Dracem a Goylem po svém boku. Crabbe přešel na Dracovo místo a ten se zařadil dopředu. Tiše a co nejvíc nenápadně se vyplížili z Velké síně a vydali se podle instrukcí na ošetřovnu. U učitelského stolu si jich všimly dva páry očí. Jedny jiskřivě modré a druhé obsidiánově černé.
Draco naléhavě zaklepal na velké dveře s kovovou cedulkou „Ošetřovna“ a vyčkával. Po chvíli ven vykoukla žena v bílém nemocničním čepci a zástěře.
„Co si přejete?“
„Prosím, Harrymu je špatně, spadl do jezera a asi se nachladil“
„Pojďte dovnitř. Uložte ho na lůžko. Tak a teď odstupte.“ Potom mávla hůlkou a spustila diagnostické kouzlo. Mezitím mu změřila teplotu, tlak a tep.
„Má horečku, to není dobré. Jak dlouho byl ve vodě? Jeho plíce nepracují tak jak bych si představovala.“
„Asi pět minut, vynesla ho ven obří oliheň! Pan Hagrid mu dal tento kožich aby mu bylo teplo. Nestěžoval si.“
„Ach jistě. A my máme ve vedení tlupu negramotných opic co si hrají na učitele a přitom nedokážou provést ani jednoduché sušící a ohřívací kouzlo. Do které koleje patří?“
„Do Zmijozelu madam.“
„Budu muset dát vědět Severusovi, chlapce si tu budu muset nechat. Vy můžete jít, o vašeho spolužáka je dobře postaráno.“
„Volala si mě, Poppy?“ ozval se ode dveří sametový hlav Severuse Snapea.
„Ach, výborně. Budu si muset s tebou promluvit tady o panu-“
„Evansovi. Jmenuje se Harry Evans. Pane Malfoy. Jsem si jist, že když s sebou pohnete, stihnete ještě dezert. Vemte tedy pana Crabba a pana Goyla a kliďte se odsud.“
„Jistě pane. Nashledanou pane profesore, nashledanou madam.“ Řekl Draco tiše a v doprovodu svých dvou ochránců rychle odešel.
„Co se děje Poppy?“ zeptal se Snape, jen co se za chlapci zavřeli dveře a jejich kroky na chodbě utichly,
„No, zakouzlila jsem na něj obyčejné diagnostické kouzlo a potom mě napadlo, když je to prvák a budu mu zakládat kartu, že udělám celkovou diagnózu. To co jsem objevila je děsivé! Nevím, jestli si je vědom všech svých zranění od útlého věku a jestli byl správně ošetřen. Potřebovala bych jeho mudlovskou zdravotní kartu. Ale na to potřebuji znát místo jeho bydliště a nemocnici, kde byl ošetřován.“
„Tak se ho zeptejte?“
„Nechci ho budit, má vysokou horečku, ale nechci mu dávat lektvar na snížení, dokud nebude diagnóza přesně určena. Je možné že ho v jezeře něco kouslo a lektvar by mohl špatně reagovat.“
„Já vás... slyším,“ vydechl těžce a unaveně Harry.
„Pane Evansi, doufala jsem že budete spát.“
„Rád bych se... první oblékl do něčeho suchého. A musím... vrátit Hagridovi-“
„To teď není podstatné pane Evansi,“ přerušila ho léčitelka a pohledem šlehla po Snapeovi.
„Pošlu skřítka, aby mu donesl oblečení na spaní. Hned jsem zpátky.“ Omluvil se Snape a zmizel za dveřmi kanceláře.
„Tak pane Evansi. Tady se napijte trochu vody a vypijte trochu Životabudiče, bude vám lépe. A potom mi nadiktujte vaše plné jméno, kde bydlíte, jména rodičů, nebo jiných zákonných zástupců a nemocnici ve které jste registrován.“
Harry se lačně napil a hned na to se rozkašlal.
„Promiňte. Mám slabý metabolismus, půlku života jsem strávil v nemocnici nebo v posteli. Jmenuji se Harry Evans, bydlím v Cokeworthu, Tkalcovská ulice 18. Kartu mám vedenou v nemocnici Laniado v Londýně a v místní nemocnici. Moji zákonní zástupci jsou Petúnie Dursleyová a Vernon Dursley.“
„Rodiče?“
„Mrtví. Žiju u tety a strýce. Otcem si nejsem jistý, proto ho nezmiňuji a matka byla Lily Evansová.“
„Evansová Lily? Ta, která si vzala Jamese Pottera? Vy jste Harry Potter? No ovšem, tvá jizva nešla přes ty vlasy vidět. Tahle jizva se stala legendou!“
„Je mi líto, ale jména Potter jsem se vzdal a nepřeji si být tímto jménem oslovován. S Jamesem Potterem nemám nic společného.“
„Ale co to plácáte! Je to váš otec, měl by ste být hrdý na jeho jméno.“
„Dokud jsem vám to neřekl, neměla jste ani potuchy, kdo jsem. Nejsem mu vůbec podobný. Nemám ani jeho povahu. Navíc, kdyby byl opravdu můj otec, nemohl bych skončit ve Zmijozelu ne? Matka i on byly v Nebelvíru a Potterové byly vždy v Nebelvíru. To se dědí, protože byly potomky Godrika Nebelvíra. Já jím očividně nejsem.“
„Ach, máte pravdu a váš biologický otec?“
„Nemám ponětí. Ne že bych nehledal, ale u mudlů není registrovaný, tedy to bude kouzelník a s těmi sem se do dneška nestýkal. Hodlám provést nějaký výzkum a možná se nakonec dozvím, kdo je můj otec, ale nemyslím si, že na tom moc záleží. I kdyby žil, jsem se svým životem spokojený a nehodlám ho měnit.“
„Jste spokojený s životem v Tkalcovské ulici? Pokud vím,“ ohlédla se léčitelka na okamžik na kancelář, kde zmizel Snape. „není to místo vhodné pro život, ani kdy by někdo ochotně zůstával.“
„Jsem cenným členem našeho gangu a získal jsem tam pár velmi dobrých kontaktů. Jsem plně spokojen s životem u tety a strýce. Starají se o mě dobře.“
„Ale diagnostické kouzlo mluví o opaku!“
„Diagnostické kouzlo neví, jak sem přišel ke svým zraněním a nemocem. Dursleyovy dávají na moji léčbu spoustu peněz, které by mohli využít na zlepšení svého života. Zachránili mi život, když ste mě vy, kouzelníci, nechali před jejich dveřmi! Nikdy bych od nich neodešel, dokud bych jim nesplatil roky strádání a spoření na moje zdraví!“
„Uniklo mi něco?“ ozval se Snape s Harryho vytahaným pyžamem v rukou.
„Nic pane S-, profesore. Děkuji za péči.“ Harry vstal a i když se trochu zamotal, rychle přebral své pižamo, hodil po léčitelce naštvaný pohled a odešel za dveře, kam mu kouzelnice ukázala. Převlékání bylo o dost složitější a delší než se zdálo. Rychlé pohyby mu neudělali vůbec dobře a kdy se konečně nasoukal do vytahaného trička, motala se mu hlava a žaludek se chystal z něho vyskočit. Rychle se nahnul nad záchod a vyzvracel to málo, co dnes snědl. Po chvíli si uvědomil chladné hrubé dlaně, které mu držely upocené a stále mokré vlasy. Profesor Snape mu podal sklenici s vodou a Harry si s úlevou vypláchl a zbavil se příšerné pachuti v puse.
„Děkuji,“ šeptl unaveně a opřel se o vysoké tělo svého profesora.
„Pojďte Lorde, měl byste ležet. Madam Pomfreyová vám nachystá potřebné lektvary.“ Harry se slabě usmál nad užitím své přezdívky právě profesorem Snapem, ale možná to bylo právě proto, že Snape vyrůstal ve stejném městě jako on a rozuměl její hodnotě. Nechal se odvést k posteli a přikrýt teplou dekou.
„Ještě neusínejte, musíte odpovědět na pár otázek ohledně léků, které teď užíváte, nebo jste užíval v nedávné době a-“
„Posledního půl roku jsem nebyl v nemocnici a kromě Aspirinu jsem nic jiného nebral. 48 hodin jsem úplně čistý a neberu žádné léky permanentně. A ne, v jezeře mě nic nekouslo ani jinak nezranilo. Jediný tvor, který se mě dotknul byla Obří sépie, která mě vynesla zpátky na hladinu.“ Přerušil ji unaveně Harry. Tyto rozhovory znal z nemocnice velmi dobře.
„Dobře, potom prosím vypijte tyto tři lektvary. Tenhle první, na snížení horečky, potom tento, na posílení organismu a nakonec tento proti nevolnosti. Musím vás varovat, že po nich budete dlouho spát.“
„Zítra je sobota pane Evansi, takže si nemusíte dělat starosti kvůli vyučování. Předtím než vás Poppy propustí mě zavolá a já vás odvedu na kolej a vysvětlím a ukážu vám vše, co dneska vynecháte. Teď spěte. Dobrou noc pane Evansi.“
„Dobrou noc pane profesore. Děkuji madam Pomfreyová.“ Usmál se vděčně na Snapea, vypil všechny tři lahvičky a o pár minut později usnul tvrdým spánkem.
Snape se ho ještě jednou důkladně prohlédl.
