SaB - Salsa a Bastillian

 (O 5 let později)

Harry právě slavil své osmé narozeniny. Byl 31.červenec brzy ráno a na něj čekal v kuchyni krásný dort, který jeho teta upekla. Byl obrovský, obložený zeleným marcipánem, nahoře bylo napsáno ,všechno nejlepší Harry´ a po obvodu hořelo osm svíček. Na podruhé se mu povedlo sfouknout všechny svíčky a potom následovalo spousta objetí a radostných polibků od jeho blízkých. Nakonec se dostal k dárkům. Věděl, že nemají peníze, proto byl dojatý tak úžasnými dary.

Od strýce dostal hranaté hodinky na černém řemínku z pravé kůže a poukaz na nové brýle. Jeho aktuální kulaté brýle v plastových obroučkách byly už tolikrát slepované izolepou, že nešla rozeznat původní barva plastu.

Od tety dostal nádherný stříbrný přívěšek ve tvaru lilie, který měl uprostřed zasazený zelený smaragd a okvětní plátky byly z rubínů. Patřil jeho matce Lily, která ho dostala od svého nejlepšího přítele, který dřív žil právě v této ulici.

Od Dudleyho dostal knihy Základy sebeobrany, Vyšší matematika v teorii i číslech a Kuchařka pro gurmány – rychle, levně, chutně. Přesně věděl co Harryho nejvíc zajímá a baví.

Kamarádi z okolí se složili a koupili mu zavírací nůž z pravé švýcarské oceli. Spolužáci ze školy mu darovali teplé oblečení, které jim bylo malé, protože věděli o jeho zdravotním stavu a náchylnosti k nachlazení. Dostal i nové tenisky, za které byl opravdu vděčný. Jeho starými protékala voda skrz naskrz.

„Moc vám všem děkuju! Jsou to skvělé dárky!“ halasil vesele Harry a podělil dort mezi všechny přítomné.

Později toho rána se vydal na návštěvu k paní de Saint-Estéve, staré francouzce s přízvukem, která bydlela o pár domů po ulici níž. Měl ji ze všech lidí, které navštěvoval nejradši, protože si u ní mohl vždycky dlouho číst ve spoustě knihách, kterými měla stará žena zaplněný celý domek. Vždycky jí poklidil, donesl nákup, uvařil jídlo a šli si sednout na verandu, kde ho žena učila francouzštině. Harry miloval učení, dokázal ho ocenit, protože do školy nastoupil až dva roky po Dudleym, kvůli svému zdraví. Prach a špína na ulici mu vůbec nedělali dobře na plíce. Nesnášel své astma ani pochroumané zdraví. Věčně byl nemocný, ale pokud to nebylo vážné, že by musel ležet, plnil své povinnosti.

Na oběd se stavil k panu Hallwardovi, muži kolem osmdesáti, který jen stěží vstal z postele. Uvařil mu chutný oběd a setřel prach, který se tam od minulého týdne usadil. Chvíli si se starcem povídal a nakonec se rozhodl pro krátkou procházku. Pomohl mu obléct, podal mu vycházkovou hůl a vyvedl starého muže na ulici. Pan Hallward nebyl venku už přes 14 dní, kromě své malé zahrádky, kde občas poseděl na vzduchu a tak vycházku uvítal. Harry se nechal obejmout kolem ramen a podpíral muže v chůzi. Zamířili do malého parku, ukrytého za vysokými činžovními domy na konci ulice. Spíš to byla zarostlá džungle s pískem vysypanou cestou a pár rozpadajícími se lavičkami.

Právě míjeli poslední nízký domek o kterém si Harry myslel, že je opuštěný jako ty ostatní okolo, když zahlédl za oknem s těžkými závěsy pohyb černé siluety.

„Pane Hallwarde, ten poslední dům okolo kterého jsme šli, kdo v něm bydlí? Nikdy jsem tam nikoho neviděl vstoupit, ale teď se mi zdálo, že uvnitř někdo je?“

„V tom domě Harry už dlouho nikdo nebydlí, jen občas v létě sem přijede muž a pár dní tam pobude. Zůstal mu ten dům po otci, který jej a jeho matku bil a znásilňoval. Pamatuji si to dobře. Tobias Snape žil v této ulici od narození, získal práci v továrně a zanedlouho si našel i ženu. Eileen Prince-Snapeová byla krásná žena z bohaté rodiny, která se vzdala svého rodu a dědictví kvůli lásce. Milovali se, to vážně ano, jenže později se začalo v práci nedařit. To se narodil Severus Snape. Malé chudé dítě. Tobias byl jeho narození zapít s přáteli a podlehl alkoholu. Potom začal tvrdit, že je jeho syn šílenec, zrůda a že je nenormální, stejně jako jeho žena. Často je oba bil a chlapec spával na ulici před dveřmi když jeho matku znásilňoval. Nikdo mu nepomohl, všichni měli svých starostí dost a tady to nebylo nic neobvyklého.“ Stařec se odmlčel a Harry ho dovedl k lavičce, kde mu pomohl posadit se. S napětím a očekáváním se na něj zadíval. Miloval historky a příběhy, které mu pan Hallward vždycky vyprávěl.

„Byl asi ve tvém věku, možná trochu starší, ale hubený byl stejně, když se začal vídat s děvčetem o pár ulic dál. Ta dívka, Lily Evansová, bydlela v lepší třídě tohoto města, ale byla velice skromná a milá. Máš její oči, stejně zelené. Často jsem je vídal, když to děvče Severuse utěšovalo, když ho otec zbil. O několik let později, když už byl Severus téměř dospělý, to jeho otec přehnal s pitím a uhodil svou ženu tak, že spadla ze schodů. Byla namístě mrtvá. Ten den daroval mladý Snape té dívce Evansové přívěšek, rodinné dědictví. Vypadal velmi podobně, jako ten co máš ty.“ Usmál se muž na Harryho a třesoucí se rukou trochu nadzvedl přívěšek lilie, který dneska dostal.

Harrymu se po tvářích koulely slzy. Tohle byl příběh o jeho matce, věděl to, znal její jméno za svobodna. Sám je nosil. Ubrečeně se na muže usmál.

„To byl smutný příběh pane Hallwarde. Děkuji Vám, že jste mi ho řekl. Och, je čas jít domů, jsme tady už hodinu, musím jít ještě zalít zahradu paní Woodrofové a obejít pár prázdných domů, kde si udělali hnízda kočky pro koťata. Musím jim donýst zbytky, ať nejsou hladové.“

„Donést chlapče, říká se donést. Pamatuj si to, vždycky uděláš dobrý dojem, když budeš mluvit spisovně. Nikdo si pak nepomyslí, že bys mohl pocházet z chudé rodiny. Vzdělání si lidé vždy velmi vážili.“

Během půl hodiny byl pan Hallward opět v posteli.

Harry rychle zavřel dveře a rychlým klusem běžel k domku paní Woodrofové. Nevšiml si muže, který vyšel z opuštěného domku, dokud do něj nenarazil. V prvním impulzu vytáhl dýku z kosti psa, kterého našel mrtvého před několika lety a z jehož lopatky si dýku sám vyrobil. Při nárazu sletěl na zem, ztratil brýle a vyrazil si dech, přesto jeho první reakcí bylo tasit dýku a ohnat se po muži v černé košili.

Neútočil na nohy jak předpokládal muž, ale rychlým, mrštným pohybem vyskočil, sekl ho do pravé ruky, která se zdála být mužovou dominantní a rychle utekl do boční uličky, kde se snažil znovu přimět pracovat své plíce.

„Hej, kluku! Zatraceně kde seš?!“ vztekle zavrčel muž a prohlížel si krvácející ránu.

Harry ho sledoval z temné uličky, už zklidnil svůj dech a teď se snažil zaostřit na muže. Bez brýlí viděl jen rozmazanou černou siluetu. Muž se vydal o kus na opačnou stranu než kde byl on ukrytý a v dalším okamžiku se Harry vyřítil ze skrýše, chňapl po brýlích a zmizel za dalším rohem. S brýlemi hned viděl lépe a tak se jednou z bočních uliček vydal oklikou ke svému předchozímu cíli. O deset minut později už v klidu zalíval květiny na zahradě paní Woodrofové a vesele si s ní povídal o správném pěstování rostlin. Tahle paní mu dávala spoustu užitečných rad z oblasti zahradničení a s její pomocí se staral o stromy na ulici.

O hodinu později se s ženou rozloučil a vydal se v klidu domů. V kuchyni ukořistil zbytky masa, naházel je do brašny, kterou s sebou nosil a rychle se plížil ven.

„Harry! Kam si myslíš že jdeš?!“ křikl na něj strýc Vernon ze schodů do bytu.

„Aaahoj strýčku Vernone. Nooo, ještě jsem nestihl zalít kaštan a javor.“

„A kam si bereš tu tašku?!“

„Ke kočkám?“ Harryho hlas byl zoufalý a pohled prosebný. Prosím, prosím, nech mě jít, nech mě jít. Říkal si v duchu a dál obezřetně sledoval každý strýcův pohyb.

Vernon pomalu sešel schody až stanul přímo u Harryho a tyčil se nad ním do výšky. Ještě chvíli si ho přeměřoval. Potom ho lehce objal a pocuchal mu vlasy.

„Tak utíkej. Jestli někde potkáš Dudleyho, řekni mu ať je do desíti doma. A dávej si pozor, ať tě nikdo nevidí, zrovna včera si mi stěžovala paní Loresová, že prý tě zase viděla na stromě s ňákou kočkou, se kterou sis povídal. Vypadá to divně a zbytečně vzbuzuješ pozornost. Hlídej si, kdo tě vidí. A měj se na pozoru, dolů do ulice přijel pan Snape, je to hrozný mrzout a nemá rád děti. Co vím od Petúnie, znal se s tvojí matkou a tvého otce neměl rád. A podle všeho učí v nějaké vaší škole, kam by ses měl za pár let dostat. Radši se mu vyhýbej.“

Harry si oddechl.

„Jistě strýčku, budu dávat pozor,“usmál se a už chtěl vyběhnout, když ho u dveří zarazil strýcův hlas.

„A přijď zpátky brzo, zítra ráno jedeme do města pro tvé nové brýle.“ Harry jen pokýval hlavou a upaloval pryč.

Jak tak kráčel ulicí, přemítal si v duchu všechny místa, která ještě musí dneska navštívit. Těšil se na společnost koček. Rozmlouval s nimi, znal jejich řeč a náležitě si to vychutnával. Znal všechny kočky v širokém okolí. Každá měla své jméno ať už to, které jim dali jejich lidské rodiny, nebo to které získali v kočičí komunitě. V kočičí řeči zněli všechna jména skvostně ale v překladu do angličtiny byla většina jmen typu ,ten který má černou tečku na čumáku´,ta s modrýma očima´,ten s bílou špičkou ocásku´,ta s prokouslím uchem´a tak podobně. Nic úžasného.

Lidé v okolí věděli, že je Harry odlišný. Viděli ho mluvit s kočkami a když si nevěděli rady se svojí kočkou, volali Harryho pro pomoc. Také věděli, že pod jeho dotekem a s jeho péčí rostou rostliny za každých podmínek a kvetou pestře a dlouze. Zvířata z něj neměla strach, spíš je to k němu táhlo. Každý u něj cítil klid a pohodu. Byl zvláštní, byl jiný, ale byl to jejich Harry. Všichni ho tu milovali. Ale to se týkalo jen Tkalcovské ulice, Smetanové, Klíční a Zimního náměstí. Ostatní ulice vedli proti této chudé čtvrti gangovou válku. Harry i Dudley byly ještě moc mladí, aby se účastnili pouličních bitek, ale chodili na loupežné a rabovací výpravy. V těch chvílích se v Harrym probouzeli instinkty lovce a nějaké nemoci a neduhy ho netrápily. Měl dobrou fyzičku i přes zákaz nadměrného vysilování a ovládal mnoho způsobů boje s nožem, klackem i rukama. Dokázal improvizovat a bojoval s chladnou hlavou. Nikdy do toho nedával emoce. Proto byl neporazitelný. Už teď měl vybudovaný značný respekt v jejich gangu i mimo něj.

Kromě boje byl skvělý i ve špionáži. Výhodou byla jeho malá postava, mrštné pohyby i kočičí přátelé. Měl pár kočičích špehů přímo ve středu gangu proti kterému teď vedli válku. Gang Psů, nebo také měšťáků, podvraťáků, zbohatlíků a žebřiňáků, jak se jim také říkalo, byli z města, z vyšší společnosti, ti s dostatkem peněz ale ne ti nejbohatší. Paví gang se nikdy moc nezapojoval, byl v ústraní, protože je víc zajímali finance a jak je nejlépe získat. Zato Gang Lvů, jak se pojmenovali místní, byl aktivní a vedl neustálé rozboje s gangem Psů a Gangem Supů, který sídlil v opuštěné fabrice za řekou a neustále se snažili získat místo ve městě.

Dnes se měl Harry setkat se špehem od Psů, drobným černým kocourem, kterému nikdo neřekl jinak než Radar, protože jeden ušní boltec mu téměř chyběl a druhý měl pro změnu velký jak netopýr. Měl žluté pronikavé oči, ostré drápky a momentálně seděl na zídce opuštěného domu kde ležela jeho kočičí družka Vlnka s týdenními koťaty. Čekal na Harryho a pořádné jídlo. Jen co ho uviděl, seskočil na zem, doběhl ke dveřím a jedním skokem na kliku otevřel.

*No konečně, myslel jsem, že už se nedočkám* prskal kocour a rozzlobeně švihal ocasem.

„Jen klid Radare, zdržel mě strýc. Tak co máš nového?“

*Vůdce podvraťáků, ten pes jeden prašivej se rozhodl, že je načase ukázat nám, zač je toho loket. Chcou zítra číhat v zarostlém parku a zajmout všechny děcka, který tam pudou. Chtějí nás pak vydírat.*

„To musíme říct Leonovi, určitě na ně bude chtít nachystat nějakou past. Je to škoda, zrovna zítra jsem chtěl vzít paní Courtovou do parku na odpolední procházku. Asi to budu muset odložit.“ Harry vyšel po zaprášených schodech do patra a tam v pokoji, dříve sloužícím jako ložnice, našel v posteli kočku, stejně černou jako byl Radar, akorát na zádech měla srst zvlněnou, čímž si vysloužila jméno. Hlídala čtyři týdenní koťata, všechna černá jako uhel. Tři kluky a jednu holku.

„Zdravím Vlnko, jak ses měla? Co děti, nezlobí? Donesl jsem vám jídlo, mám tu pečenou kachnu, dušené vepřové a kus uzené ryby. Jo a hovězí pečeni. Co si dneska dáš?“ usmál se na kočku a podrbal ji za ušima. Vlnka slastně přivřela zelené oči a zapředla.

*Vidím to dneska na rybu. Už dlouho jsem neměla rybu. Mel bys ji nosit častěji* prskla Vlnka a opustila koťata, aby se společně s Radarem najedli. Harry je nechal v klidu najíst a hlídal koťata.

„Už víte jak se budou jmenovat? Všechny mi přijdou stejné, nevím jak je chcete odlišit.“ Zasmál se lehce a podrbal jedno kotě pod bradou. Ještě měli zalepená očka.

*Já si náhodou všiml, že jeden kluk má oči dál od sebe než ti druzí a další kocourek má drobná ouška. Ten poslední má trochu kratší čumák a kočička má dlouhé nohy.* odvětil Radar. Harry se smál. Ničeho takového si nevšiml. Kočky pro to prostě mají cit.

„Tak já zase půjdu, ještě musím navštívit Zrzavou a jejích sedm divochů a Bílou packu, která včera přivedla na svět tři koťata. Zbytek jídla nechám na veřejné jídelně pod kaštanem a pod javorem. Radare, za hodinu mě čekej u parku, půjdeme navštívit Leona.“

Harry odešel a vydal se po cestě dolů. Právě minul dům, kde bydlel Severus Snape a všiml si, že za oknem hoří svíčka. Neodolal a nakoukl dovnitř. Nikdy v tom domě nebyl, cítil z něj vlastnictví, i když si vždycky myslel že je prázdný. Na malém stolku stála svíčka a v krbu plápolal mírný oheň v křesle seděl muž s velkým hákovitým nosem a dlouhými černými vlasy a četl si knihu. Měl na sobě černé triko s krátkým rukávem, černé džíny a pravou ruku obvázanou bílým obvazem. Harry si vzpomněl na muže, kterého dnes zranil kudlou. Že by to byl pan Snape? Nejbližší přítel jeho matky? To je ale pech. Chtěl se s ním seznámit a místo toho mu téměř usekne ruku. Bude muset vzít zavděk i tímto a jít se mu omluvit. Alespoň si ho pořádně prohlédne.

Harry šel do vedlejšího domu a utíkal po schodech nahoru. Naneštěstí zakopl a skutálel se zase dolů. Než se rozdýchal a dostal zpátky nahoru, slyšel tiché otevření dveří. Ve vchodu stál pan Snape a svítil před sebe zvláštním světlem namodralé barvy. Harry rychle a neslyšně vyběhl schody a schoval se za roh. Nenápadně nahlížel dolů. Muž zašeptal nějaké tiché slovo a ze světla které držel vylétl zlatavý paprsek a mířil přímo k Harrymu. Ten uskočil a rychle se sklonil, přesto ho paprsek následoval a v dalším okamžiku se kolem něho omotal a zmizel. Muž opatrně kráčel ke schodům a ještě opatrněji je vyšel nahoru. Nevydával téměř žádný zvuk, ale na rozdíl od Harryho nevěděl, kterým schodům se vyhnout a tak pod ním občas nějaký zavrzal. Harry se rychle schoval pod malý stolek v rohu pod prázdným okenním rámem. Chystal se v nejbliší chvíli vyskočit na strom venku.

„Stůj! Ani se nehni.“ Řekl ledově muž na schodech a mířil na něj divným černým proutkem, jehož špička zářila tím divným světlem. Harry tiše zakňučel. Krev mu bouřila v žilách a hlasitě tepala v uších.

„Co tu děláš? Tento dům je prázdný!“

„Krmím kočky,“ hlesl tiše a sledoval každý mužův pohyb.

„V tomto domě, nemáš co dělat. Jak se jmenuješ?! Tvé rodiče jistě bude zajímat kde se v nocích potuluješ.“ Muž se přitom ušklíbl a naznačil Harrymu aby vstal. Harry, který nabyl zpět kuráž se rychle postavil a vzdorovitě povystrčil bradu.

„Moje rodiče to jistě zajímat nebude a tento dům je lidmi neobydlený, mohu sem tedy kdykoliv přijít a nakrmit kočky, zvlášť když si Zrzavá ještě nedokáže zajistit potravu sama.“ Ohradil se Harry a jménu se rychle vyhnul.

„A to ti mám věřit? V tomto domě nikdy kočka nebyla. Co máš v té brašně?! Vysyp její obsah!“

Harry pomalu zvedl ruce a vysypal tašku, ze které se vysypalo několik druhů masa a zavírací nůž. Vůně pečené kachny a hovězího se rozlila kolem a z pootevřených dveří doběhlo sedm barevných koťat. Vrhly se na jídlo, nevšímaje si obou mužů. Nakonec vyšla lehce kulhající Zrzavá, otřela se Harrymu o nohy a vyskočila mu na rameno. Vyzývavě se zadívala na Severuse a lísala se hlavičkou k Harryho tváři. Severus Snape na chvíli zkoprněl, potom povolil svůj strnulý postoj a zvedl jedno obočí v otázce.

„Krmím kočky, už sem vám to říkal.“ Potom sundal opatrně Zrzavou, sklonil se k masu a posbíral je zpátky do brašny. Koťatům a Zrzavé nechal Hovězí pečeni.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě tak vystrašit, jen nejsem zvyklí, že sem někdo chodí. Tato ulice byla vždycky nebezpečná. Jsem Severus Snape,“ řekl a napřáhl k Harrymu ruku. Ten se na ni nedůvěřivě podíval, potom radši schoval svoje ruce za záda a nepřijal.

„Říkají mi kočičí Lord. A to já bych se měl omluvit. Za ten škrábanec na ruce, co sem vám odpoledne způsobil. Nebylo to úmyslné, vylekal jste mě.“ Harry sklopil pohled a o krok ustoupil.

„Myslím, že jsme vyrovnáni. Běžně napadáš lidi na ulici?“ zeptal se se stopou sarkasmu v hlase.

„To jistě ne, ale vás sem tu nikdy neviděl a když jsem se s vámi srazil, jednal sem reflexivně. Myslel jsem že ste někdo z nepřátelského gangu, a chcete mě zajmou, aby ste mohli vydírat našeho vůdce. Dost z nich už tu chybu udělalo.“ Harry se lehce ušklíbl a letmo pohladil dýku za opaskem.

„Proč ti říkají kočičí Lord? A co všechno to maso? Kde si to sebral?“

„Maso jsou zbytky z kuchyně mé tety, ví že si je beru i že je dávám kočkám. A kočičí Lord, protože mluvím s kočkami. Rozumím jim a ony mě.“ Na nedůvěřivý výraz v Snapeově tváři se sehnul k jednomu kotěti, z kapsy vytáhl kancelářskou sponku, přeměnil ji na červenou lilii se zeleným středem, kytku dal kotěti a zašeptal mu, aby ji donesl panu Snapeovi. Zrzavo-černé kotě vzalo kytku do tlamičky, rozeběhlo se k Severusovi, vydrápalo se mu rychle po nohavici až na ruku a na otevřenou dlaň mu položilo ten zvláštní květ. Než z něj slezlo, hodilo po něm pohledem velkých zelených očí.

„Moje omluva.“ Šeptl Harry rozpačitě.

Severus němě sledoval celé počínání a potom nevěřícně obracel květ v ruce. Až bolestně jasně ho poznával. Udělal rychlé dva kroky, chytl Harryho za bradu a posvítil mu do očí. Zelené. Smaragdově zelené. Lily! Bolestná grimasa mu přešla přes tvář. Potom si uvědomil, že ta kytka nebyla kytka a že z ní sálá magie. Překvapením se mu rozšířily oči.

„Ty si...“ nedokázal doříct.

„Ano, jsem čaroděj. A jsem její syn. Vím to od tety Petúnie, její sestry.“ Upřel své zelené oči pevně do těch černých Snapeových. Severus si ho měřil pohledem. Hledal Lilyiny rysy. Ten kluk měl její oči i tvar rtů a nosu, Tvář měl hubenou, strohou a velmi bledou. Vlasy dlouhé, černé, uspořádané, svázané do pevného ohonu na temeni hlavy. Kratší čupřina mu zakrývala čelo a po stranách úhledně lemovala tvář. Pár nezbedných pramínků mu padalo do očí. Kromě rozbitých kulatých brýlí vůbec nepřipomínal Pottera.

„Jsi Harry Potter,“ řekl odměřeně a nedokázal svůj hlas zbavit znechucení nad jménem svého nejnenáviděnějšího spolužáka.

„Ne, jsem Harry Evans. Celý život vyrůstám s tím jménem a i když asi oficiálně není moje, mě se rozhodně líbí víc, než to původní. K mému otci nemám žádný vztah. Co vím, ani se mu nepodobám, vzhledově nebo charakterově. Radši dávám důraz na krev mé matky, o které jsem si jistý, že v mých žilách koluje. Teď když mě omluvíte, musím si pospíšit, za chvíli mě bude Radar čekat v parku a já musím stihnout zajít ještě do dvou domů na konci této ulice. Na shledanou pane Snape.“ Harry se lehce uklonil, pohladil pochvalně kotě po hlavičce, mňauknul na Zrzavou a vyskočil oknem do ticha noci.