SaB - Salsa a Bastillian

Ráno přivítalo obyvatele Surrey stále trvajícím deštěm a ještě neodeznělými zbytky bouře. Sem tam se zablesklo, občas zahřmělo. Nebe bylo stále pokryté těžkou pokrývkou dešťových mraků, které přes noc ztratili jen pár odstínů černi. Počasí bylo tak rozmrzelé a lezavé, že se nikomu nechtělo vytáhnout paty ze dveří. Nejinak tomu bylo i v domě číslo 4 v Zobí ulici. Za okny se neustále míhaly dvě výrazně odlišné postavy. Vysoká kostnatá žena a silně obtloustlý nižší muž.

„Vernone! Pojď se nasnídat než pojedeš!“ volala žena na svého manžela.

„Promiň Petúnie, drahá, už tak nestíhám. Vezmu si jen svačinu,“ odvětil muž a rychle líbnul svoji ženu na tvář.

Petúnie Dursleyová byla žena, která měla ráda ve všem pořádek. Její roční syn se měl každou chvíli probudit a bude se hlásit o svoji snídani. Vernon spěchal do práce a jí se od rána nic nedařilo. Rychle naskládala manželovi svačinu do papírového sáčku, přibalila mu ještě k obědu zbytky od včerejška, sebrala jeho pracovní kožený kufřík a pospíchala mu otevřít. Jen co pootevřela dveře, do chodby se vlila sprška dešťových kapek a v nárazových intervalech se neustále valila další a další voda. Petúnie zděšeně vykřikla a dveře znovu zabouchla. Koutkem oka ovšem zahlédla něco neobvyklého za dveřmi. Rychle pohlédla na Vernona a jeho překvapený pohled jí ujistil, že i on něco postřehnul. Znovu tedy pomalu rozevřela dveře a pořádně si prohlédla hromadu hadrů, které se povalovali na prahu. A potom uviděla malou dětskou ručičku.

„Můj bože! Vernone!“ vykřikla, rychle sebrala promodralé dítě do náruče a vběhla s ním do kuchyně. Vernon si všiml obálky, která vypadla, pravděpodobně z promočených přikrývek, vzal ji a rychle přibouchl dveře. Na práci si v tu chvíli ani nevzpomněl. I se svou těžkou postavou se rychle dohnal do kuchyně a pomáhal své ženě v zachraňování dítěte.

Chlapec, jak brzy zjistili, byl celý ledový, na čele měl čerstvě otevřenou ránu ze které vytékal pramínek krve, pravděpodobně venku do něčeho narazil. Tep měl nepravidelný a dýchal mělce.

Petúnie ho rychle svlékla z promočeného oblečení a naložila do teplé vody, kterou do koupací vaničky přichystal Vernon.

„Zavolej záchranku Vernone, bojím se, aby nebylo pozdě.“ mluvila tiše Petúnie a po tváři jí tekly slzy když držela bezvládné tělíčko malého chlapce. Než záchranka dorazila, dítě začalo nabírat normální barvu. Záchranáři zkontrolovali jeho stav, označili ho za kritický, napojili malé dítě na několik monitorů a za zvuků sirény ho odvezli do nejbližší nemocnice. Z ložnice se už dobrou půl hodinu ozýval dětský pláč.

„Zajdu pro Dudleyho, ohřej mu prosím jídlo a zavolej do práce, že si bereš volno. Po snídani vyrazíme do nemocnice.“ požádala Petúnie Vernona a odešla po schodech nahoru.

Vernon rychle dal ohřívat výživu pro svého syna, vyřídil telefonát do práce i do nemocnice, kde se ujistil že chlapec stále žije, ale leží na JIPce, nachystal i snídani pro sebe a Petúnii a zmoženě dosedl na židli. Pohled mu sklouzl na obálku, kterou toho rána ve spěchu zvedl na prahu dveří. Rychle vstal a dopis otevřel. Na obálce byl rozmočený nápis s jejich adresou a papír se zdál být z nějakého divného, odolného materiálu. To se ovšem nedalo říct i o inkoustu, protože téměř celý dopis byl nečitelný a co víc, podle všeho byl psaný rukou! Kdo v dnešní době píše ručně? Potom si vzpomněl na Petúniinu sestru Lily, která se vdala za jistého Jamese Pottera a měli spolu dítě. Syna jménem Harry. Pokud si dobře pamatoval, Lily a Petúnie měly spolu v mládí nějaké neshody a nerozešli se zrovna v dobrém, ale na svatbě se zase usmířily. Od té doby se viděli asi jen jednou, prý kvůli bezpečnosti. Vernon nevěděl, co Lily s Jamesem dělali, ale Petúnie určitě ano. A podle fotografií, které občas dostali poštou spolu s ručně psanými dopisy, byl tenhle dopis od někoho z těch lidí a ten chlapec ač hrozně studený a bezvládný, připomínal to veselé dítě, které viděli na fotografiích. Je možné, že by na prahu svého domu našli polomrtvého Harryho Pottera? Co se potom stalo jeho rodičům? Petúnie mu jistě všechno vysvětlí.

S touto myšlenkou se usadil za stůl a mlčky očekával svoji ženu a syna.

 … … …

Petúnie souhlasila s Vernonem, že by dítě mohl být její synovec a po přezkoumání dopisu i obálky z něj vyluštila několik vět, ve kterých se dozvěděla, že Lily a James jsou mrtví a že jsou o něco požádáni, ovšem víc nevyluštili. Jen podpis dole nápadně připomínal jméno Albus Brumbál. S tím už Petúnie měla jednou tu čest. Byl to přeci on, kdo jí odmítl poskytnout místo na stejné škole jako Lily a proto se tenkrát rozhádali. Petúnie nemohla zadržet slzy nad ztrátou jediné sestry, kterou v hloubi duše milovala a udržovala s ní kontakt pravidelným dopisováním. Věděla před čím se skrývají a že chrání všechny své blízké tím, že se s nimi nestýká. Přesto Petúnie velice truchlila nad její smrtí.

Vysvětlila Vernonovi všechno co věděla o kouzelnících a čarodějkách, stejně tak předpoklad, že jejich synovec bude také ovládat kouzla. Když ho ujistila, že jim od něj nehrozí nebezpečí, rozhodl Vernon, že chlapec bude žít s nimi i přes špatnou finanční situaci, kterou momentálně prožívali. Už několik měsíců uvažovali o stěhování do něčeho skromnějšího, protože firma, ve které Vernon pracoval byla na pokraji bankrotu.

Vzali Dudleyho, nasedli do auta a vydali se do nemocnice. Tam se dozvěděli, že chlapcův stav je stabilizovaný, ale dalších 24 hodin bude kritických. Kdyby prý chlapec dostal ošetření jen o dvě hodiny později, nepřežil by. K lítosti doktorů si dítě pravděpodobně ponese následky. Hrozí že by mohl trpět astmatickými záchvaty a bude náchylný k nemocem, protože jeho imunitní systém se zdá být hodně poškozený. Pravděpodobně projde ještě spoustou nemocí a bude si vyžadovat spoustu péče. Doktoři se také informovali o chlapcově identitě a ujistili manžele, že je budou informovat o každé změně stavu jejich synovce.

O týden později si manželé Dursleyovi vyzvedli Harryho v nemocnici, zaplatili veškeré výdaje a ujistili hlavního lékaře, že se o chlapce řádně postarají. Petúnie mu řekla o mrtvých rodičích a o rozhodnutí, ujmout se jediného dítěte své sestry.

A tak se Harry Potter stal oficiálně členem rodiny Dursleyových. Kvůli bezpečnosti ho nechali přejmenovat na Harryho Evanse, podle rodného jména Lily a Petúnie. Bylo o něj řádně postaráno a zdárně se doléčil v starostlivé domácí péči. Od té doby nikdy nebyl den, kdyby šel ven z domu pouze Dudley. Harryho brali všude s sebou a starali se o něj jako o nevlastního syna, za kterého jej i považovali. Dudley a Harry se stali kamarády, ale na rozdíl od samotářského Harryho, Dudley miloval společnost a každého si omotal kolem tlustého prstíku.

V zimě, když byly Harrymu 3 roky, se všichni přestěhovali ze Surrey do města Coheworth, kousek od Petúniina rodiště, přesněji do Tkalcovské ulice. Vernon dostal výpověď, firma zkrachovala a bylo třeba získat peníze na zajištění dobrého života.

Tkalcovská ulice byla jedna z těch špinavých, továrních ulic, kde bydleli většinou ti nejchudší. Domky zde byly namačkané nepřirozeně blízko u sebe a místa uvnitř bylo ještě méně. Obloha se zdála být věčně zamračená, protože právě na tuto část městečka dopadal smog a kouř z nedalekých továrních komínů. Všude bylo plno prachu a špíny, pršelo zde častěji než kde jinde a ulice byly proto neustále plné nánosů rozbředlého hnusu. V celé ulici nebyl ani jeden obchod a pro jídlo si lidé museli docházet o tři ulice dál.

Toho manželé Dursleyovi náležitě využili. Koupili malý dvoupatrový domek a ze spodního patra udělali obchod. Měli auto i kontakty, takže nebyl problém dojíždět pro nové zboží. Zatímco Vernon vedl obchod, starala se Petúnie o účetnictví a mimo jiné také chodila uklízet k několika starším vdovám. Pro tyto chudé, nemohoucí ženy také vařila jídlo a brala je ven alespoň na krátké procházky.

Jejich domek byl šedivý jako všechny okolo. V patře se nacházela ložnice, jeden pokoj, který přestavěli na dětský, ve kterém bydleli oba chlapci, malá koupelna bez vany a úzká chodba se schody na půdu, přeplněnou starými a rozbitými věcmi. Dole za částí se zbožím byla velká kuchyň a sklad. Když si začal Vernon brát Dudleyho do obchodu, aby ho zaučil, připojil se Harry ke své tetě na návštěvách u starých lidí a pomáhal jí s úklidem a rozptýlením smutných stařenek a starců. I přes svoji křehkou postavu a špatné plíce se dokázal radovat ze života jako nikdo jiný. Věděl o svých rodičích všechno, co Petúnie věděla, stejně tak věděl i o svém nadání pro kouzla a sám si je osamotě zkoušel. Občas se mu povedlo něco neobvyklého a když to předvedl někomu ze svých opatrovníků, byl pochválen a odměněn. Petúnie si uvědomovala jak je důležité, pěstovat v dítěti tuto stránku a nabádala ho, aby se snažil udělat kouzla, se kterými by mohl pomoci v domácnosti a v zútulnění jejich domku. Harry to vzal doslova a nesoustředil se jen na jejich dům, ale na celou Tkalcovskou ulici.

Zatímco Dudley se proháněl venku se svými přáteli, které uměl velice rychle získat, Harry se věnoval starým opuštěným lidem a uklízel dlouhou křivou ulici. Staral se o zahrady i o pár pokroucených stromů, které v tomto prostředí přežily. Zbytky jídel krmil toulavé kočky a uklízel malý domek ve kterém žily. Společně s Dudleym a jeho kamarády občas vyrazili na výzvědy do okolních ulic a v některých opuštěných domech si stavěli základny pro své bunkry.